28/02/2019
Lotyšsko aneb vlajky v mlze
Do Lotyšska je to daleko, ale rozhodli jsme se jet autem, protože jsme to zhodnotili jako nejlepší variantu. A říkali jsme si, že to bude jistě zábava, sedět 15 hodin v autě, žejo? Naše posádka čítající 3 pasažéry a 2 kastle Poutníků vyrazila na dobrodružnou cestu v 6 hodin večer z Brna. Za volant jsem sedla já a řídila jsem dalších 6 hodin až skoro do Varšavy. Od půlnoci do rána moc nevím, protože jsem spala na zadních sedadlech, kluci se prý střídali tak po hoďce a půl a zvládli tak nejhorší část jízdy přes nekonečné Polsko. Brzo ráno jsem se probudila, když naše auto zastavilo. Ztraceni v nějaké litevské vesničce se dva střídající se řidiči rozhodli, že se prostě musí vyspat. To jsem ale hned zavrhla a opět jsem si sedla za volant. A okolo deváté ráno jsem spící miláčky probudila na periferii naší cílové stanice – Rigy. Byla zima, pršelo a všude byla mlha. Posnídali jsme řízek a jednoho Poutníka s výhledem do mlhy a vůbec jsme nechápali, že opravdu stojíme půl kiláčku od samotného centra hlavního města Lotyšska. Snažili jsme se zkontaktovat naši hostitelku Báju, aby nám to vše vysvětlila. Ta se však poprvé za 3 měsíce v Lotyšsku večer předtím řádně vylila, tudíž spala.
Jeli jsme tedy do centra, porozhlédnout se tam a vyřídit ubytování. Dáváme kávu, trolejbusem číslo patnáct přijíždí Bája a jdeme se ubytovat. Probíhá to dost ve zmatku, snažíme se najít (zezačátku se zdálo že možná neexistující) kancelář, domlouváme se rukama a nohama se dvěma ruskými pasry, u kterých jsem přes booking objednala ubytování. Stojí nás to trochu nervů a jen pár telefonátů do banky, ale nakonec všechno dobře dopadá – máme byt! Úplně v centru města, a navíc s výhledem na řeku Daugavu, uprostřed které je obrovský stožár s lotyšskou vlajkou. Vlajky jsou tu vlastně úplně všude, stejně jako mlha. Vymýšlíme krycí název Rigy – vlajky v mlze. Jen to tehdy znělo trochu vtipněji, než teď.
Procházíme se městem. Riga mi v mnohém připomíná Brno, centrum je malé, malebné a jak jinak, než stále v mlze. Za celý výlet bohužel nevidíme vršky žádných budov, protože tam přes mlhu nedohlédneme. V čem se ale Riga od Brna fakt hodně liší, je to, že tu nejsou žádné pořádné paluše. První den nenacházíme místo, kde bychom v klidu poseděli u piva. Nějaké bary, cluby a party místa potkáváme, ale to nedáváme. Ještě že jsme si vzali ty Poutníčky. Vypijeme jich mnoho u sledování filmu Vlhká místa na Mall.tv.
Druhý den se nikam neženeme, vždyť tu jsme celé tři dny, tak kam spěchat. Kolem oběda vyrážíme do lotyšského národního uměleckého muzea, které se nachází v parku v krásné historické budově. Je to zde velkolepé a jejich umělecká sbírka je velmi objemná. Po 4 hodinách nás to vyflusne totálně umělecky nabažené. Jdeme na trochu posh večeři do bistra s mořskými plody. Poprvé v životě jím humra a je to tak normální, no. Jinak po celou dobu pobytu hojně navštěvujeme místní řetězec restaurací Lido, kde se dá opravdu lidově najíst. Přijdete do místnosti plné jídla a můžete si nabrat, co chcete, zaplatíte podle počtu talířku u selky v kroji, která sedí za pokladnou, a jdete si to sníst k masivnímu dřevěnému stolu. Alespoň jednou doporučuji navštívit Lido tzv.větrníkové, což je největší pobočka, která má tři patra plná zábavy a velký zlatě svítící točící se větrný mlýn na průčelí budovy. Kromě jezení si tu můžete v podzemí podívat na fotbal s pasry upíjejícími z tupláků, v přízemí zahrát na schovku s místními dětmi, které tu všude pobíhají, a v prvním patře trsnout na živou hudbu nebo mít romantiku ve dvou v luxusnějším prostředí s bílými ubrusy a svíčkami. Jídlo je ve všech patrech stejné, selky taky. Ještě tedy poslední upozornění, nedávejte si růžovou divně vypadající hmotu. Opravdu chutná stejně jak vypadá, tudíž jak to nejvíc chemické lepidlo.
Poslední den vyjíždíme do přírody. Podél řeky jedeme na periférii a hledáme moře, tady se dorozumíme hezky, dost lidí zde mluví rusky. Přes průmyslovou zónu se k němu nemůžeme probořit, ale když jdeme podél plotu asi 3 kilometry, nakonec se nám to povede. Jako odměna je tu pro nás molo na konci s majákem, kde ústí námi již známá řeka Daugava do moře, přesněji tedy do Rižského zálivu. Moře samozřejmě ochutnávám a ono vůbec není slané, protože se mísí s tou debilní řekou, ach jo. Sundávám boty a jdu se koupat. Vše v pořádku. Dále pokračujeme do národního parku Kemeri, kdy po dvou marných pokusech najdeme lávkovou stezku. To už je ale skoro tma, ale tak když půjdeme furt po lávce tak se nemáme kde ztratit. Jsou zde rozsáhlé vrchoviště a slatiniště a lagunová jezírka. No krása, co vám budu vyprávět. No a to je všechno, teď už jen stačí se vrátit domů.
Mávající Báju necháváme na pospas v jejím hostelu Prima a vyjíždíme. Cestou zpátky to kluci dají na dva dlouhé zátahy, já jen vzadu spím, poslouchám podcast Buchty a samozřejmě Lucii Výbordelnou. Jede se krásně, kromě toho, že je celá Litva totálně rozkopaná a v Polsku mají po každých 10 kilometrech na dálnici semafor.
Přijíždím s pocitem, že Lotyši jsou trochu studení čumáci, moc se na mě nesmějí, ale co mají taky dělat, když žijí stále v mlze. Ale zase krásně umí slavit státní svátky, ulice jsou plné lidí a svíček, ale bez jakékoliv muziky na ulici nebo tak, což je škoda, ale u toho by se museli usmívat, a to oni neradi. Jo a za celou dobu potkáváme tak 4 hipstry (jeden z nich je navíc Bája) a to ještě pouze na předměstí v nějaké boční uličce, což je tedy taky příjemná změna oproti Česku.
Požádala jsem chlapce – spolujezdce, co jim přijde na mysl, když si vzpomenou na Lotyšsko. Jaryn napsal Poutník a Tom pokoj a Balt. Takže takto jsme se tam měli – dobře.
Atā!
