28/01/2026
Vybavila jsem si Tě cestou domů.
V tanci vloček
padajících z mohutných stromů
stojících kolem silnice.
V ten okamžik
jako by se znásobil
těch sněžných tanečnic počet.
Z desítek jich byly stovky
a ze stovek pak tisíce.
I přes zamlžené okno autobusu
cítila jsem,
jak některé z nich
dopadají mi na líce.
Ukázala ses mi cestou domů.
Jen v představách.
Neb Tvou tvář
neviděla jsem již měsíce.
Přesto vnímala jsem ji jasně.
V ostrých rysech
a jemných nuancích,
jež už napoprvé
zaujaly mě
velice.
Přistoupila jsi ke mně cestou domů.
Venku foukalo a bylo nevlídno.
Když jsem se kolem sebe
jala rozhlídnout,
s neskromným potěšením jsem zjistila,
že ze všech cestujících
jediná já radostí svítila.
Bylo to už jen kousek od domova.
A já si ten moment
v paměti přehrávám zas a znova.
Kdy pootočila jsem hlavou tam,
kde jsi právě stála.
Jen kousíček od mé tváře.
Tu jsi krátce nato
dlaní svou jemně pohladila.
Pamatuji si,
jak zároveň chladila i hřála.
Na druhou tvář
jsi mě, též jemně, políbila
a usmála ses.
A já?
Já už musela vystupovat.
Ještě předtím
jsem se ale uvnitř proměnila.
V barvách, pocitech a tónech,
které pro mě jsou a nejsou nové.
V barvách, pocitech a tónech,
které jsou...
... jemně fialové...
💜
©️ 2025
