Amulett foto, Plzeňská 168, Touzim (2026)

12/08/2026

„Já bych chtěla bejt taky fotografka a vyhlásit si dovolenou kdykoliv chci. A celý léto se opalovat a válet u moře.“

Povídá mi známá ve frontě v Penáči a z hlasu jí prosvítá náznak bledý závisti.

Kejvnu, jakože jasně. V upocený ruce žmoulám ucha igelitky a už se fakt těším domů, protože u nás je ještě poměrně slušně. Nemám sílu na rozhovor. Nedejbože na konfrontaci.

Pláž? Písek? Moře? Válení… slunce… drinky…

ANI OMYLEM.

To by pro mě bylo normálně za trest.

Místo opalování na pláži volím jednoznačně opalování barvy ze starejch futer. Válení snesu jen v decentním množství a pokud možno v chladu, takže jsem radši zbrousila podlahu, která je momentálně ve fázi tmelení a natírání.

Byla to fakt sranda. Hlavně než jsme si s půjčenou bruskou vyjasnily, kdo z nás dvou je tady vlastně šéf.

Místo písku si z vlasů vytřepávám piliny. Místo skleničky s paraplíčkem v ruce třímám štětec.

Prostě dovolená snů (bez ironie).

Dělám, co můžu, abychom v září mohli už do novýho atíku a můj Honza taky, i když trochu skřípe zubama a je pro něj asi dost těžký nechat mě "rekostruovat" po svým. Když budete držet palce, tak to určitě zvládneme.

Prst na spoušti mě nesvrbí. Není na to čas.

Takže zase hrábnu do šuplíku… a vytáhnu nějakou mě milou starší fotku.

A pokud by vás zajímala moje dovolenková scenerie, tak v komentáři. 😊

04/08/2026

Sumec. Minimálně půlmetrovej…

To mi proběhne hlavou v první chvíli, když uslyším rány kombinovaný se šploucháním. Yoko vyskočila půl metru nad zem a šla se schovat za nejbližší nohu. (Byla to ta moje.)

Říkám si, že asi někdo hodil do potoka pořádnej šutr. Jenže rány se ozývají znovu a jsou fakt dost intenzivní. Rozhlídnu se po okolí. Nikde nikdo. Vpravo zahrádky, vlevo autobusák, pěšinka a vedle potok… ehm, tedy momentálně zapáchající bahnitá stoka.

To prostě uvízla nějaká mega ryba v blátě. Jenže podle hlasitosti to na rybu úplně nevypadá a navíc… kde by se tu asi vzala, když není víc než deset centimetrů vody?

Yoko kňučí a celkem jasně naznačuje, že bychom měli okamžitě vzít do zaječích. Jenže co když tam fakt uvízlo v bahně nějaký zvíře? Bobr? Vydra? Nutrie? Nemám je sice ráda, ale trpět nenechám ani nutrii. Třeba se někde zachytila.

Přivazuju Yokouše ke stromu, protože fakt nechci, aby mi při záchranný akci jakkoliv asistovala. A šatičky nešatičky hopsnu přímo do bahenní lázně. Je mi jen do půlky lýtek, ale ten puch… šílenej.

Blížím se směrem ke zdroji hluku. Betonová kruhová výpust. Přes ní mříž. A za ní…

TY VOLE!!!

Vyjeveně koukám do neméně vyjevenejch očí srnečka. Ach bože. Chudinka celej omlácenej, jeden parůžek v čudu, mydlí se tam v rouře o průměru maximálně sedmdesát centimetrů.

Co teď? Volat hasiče? Záchrannou stanici? Veterináře? Kurňa, vůbec netuším. Snažím se konejšivě broukat, ale to, co tak krásně funguje ve všech videích se záchranou zvířat, tady nefunguje ani za mák. Srnec si s každým pokusem o vyproštění způsobuje další a další odřeniny.

Není čas na přemejšlení. Tohle nedá už ani půl hodiny. Natož čekat, až seženu pomoc.

Vší silou tahám za zarostlou mříž a zvedám jí. Nohy mi kloužou v černým bahně. Srnec sebou zoufale mrská. Jak se tam proboha dostal?

Po půl minutě mříž povolí. Zvedám. Zvíře se vypotácí ven. Yoko u stromu šílí.

Srnec se nejistě staví na nohy a kouká na psa. Pes na něj. Řve. Vybrodím se z tý smradlavý kejdy na pevnou zem a sleduju, jak srnec pomalu, hodně nejistým krokem míří pryč.

Brečím.

Nevěřím, že to rozdejchá. I když snad nemá zlomený nohy – to by asi nestál. Možná jsem měla někoho volat. Ale fakt jsem se na to uvězněný trpící zvíře, který bojovalo o život, nemohla jen koukat.

Co byste dělali vy? Nebo jinak… co by bylo správně?

A takhle my tu o prázdninách žijem.

Pro odlehčení posílám fotku… přáli jste si zimní, tak sahám do hlubin šuplíku a posílám😊

30/07/2026

„MACHO FOTKA z tebe chlapa neudělá…
Fotka v šatičkách z tebe krásku neudělá...
Jojo, krize středního věku…“

Takový a podobný komenty sem tam vídávám pod fotkama ode mě, který si zveřejníte na vlastních profilech ( jasně, sleduju vás, zajímají mě reakce 😊). Nejdřív mě takový zbytečný výkřiky vždycky vytočí a pak si řeknu, že to je vlastně fakt. Fotka z člověka někoho jinýho opravdu neudělá.

A krize středního věku nebo přechod? Pfff, jsou zkrátka součástí života, tak co jako? Každej si tímhle prazvláštním stavem prochází jinak a zcela upřímně si myslím, že mít chuť se nafotit je jeden z nejneškodnějších a taky nejlevnějších projevů, co může nastat.

Přemejšlím ale nad tím, z jakýho důvodu potřebujou někteří jedinci tahle“ fakta“ ze sebe vypouštět. Protože tyhle a jim podobný poznámky nejsou míněný dobře, to je asi všem jasný. Vidím za tím buď závist, nepřejícnost, nepochopení nebo nízký sebevědomí, který si komentující tímto snaží marně nahonit. Kupodivu nikdy jsem podobnej komentář neviděla pod vygenerovaným osobním portrétem. No nic.

Vnímám to asi takhle… Když někdo chce se mnou fotit, musí zvednou prdelku a něco pro to udělat. Musí projít procesem a často překročit vlastní hranice. Musí se otevřít někomu, koho vůbec nezná (teda nemusí, ale pak to není úplně ončo). Je potřeba vykročit z komfortní zóny, často víc než jen o krůček.

Zážitek při focení skutečně nikoho od základu nepřetvoří, ale rozhodně může být určitou odměnou na cestě. Nebo drobnej odrazovej můstek pro sebevědomí. Nebo zkrátka jen príma den a hezká vzpomínka ve formě fotek.

Nicméně právě podobný výkřiky ten odrazovej můstek podkopávají. Proč se vlastně obklopujeme lidma, který mají potřebu se do druhejch navážet, aniž by je skutečně znali?

No… samozřejmě řečnická otázka. Každopádně, NENECHTE si ten zážitek ani radost z fotek zkazit. Kašlete na šťouraly. Věřte si. A pokud zrovinka „procházíte“ ať už čímkoliv, držím palce!

PS: Válím se, hekám vedrem a... takhle si úplně "dovolenou" nepředstavuju. Ale abyste na mě za ten měsíc nezapoměli, občas zašátrám v archivu a pošlu nějakou tu připomínku, že tu ještě jsem... a že podzim se plní!

25/07/2026

64… musí to bejt 64!!!
Odhazuje propocenou, zmuchlanou deku a s pološíleným výrazem běží do obýváku. Probudí počítač a zatímco mezi zuby procedí: „Když já nespím, ty taky nebudeš!“, horečně hledá TU složku.
25… 64… 89…

„Kurňa!“
Zase slepá ulička. Stejně jako včera. A předevčírem.

V chodbě se rozsvítí. Za deset vteřin jí zezadu obejmou silný ruce (ha, větší klišé už mě nenapadlo :)). Kuba už vstal na ranní šichtu. Ona k němu obrátí zmučenej pohled a požádá:
„Miláčku… podívej se na tyhle dvě. Která je lepší?“
On – ač nerad – odtrhne oči od lákavý linie jejího krku a zamžourá na monitor.

„Vždyť jsou úplně stejný.“
„Nejsou! Nemyslíš, že na týhle mám jakoby druhou bradu?“

ŠACH MAT.

Jakub moc dobře ví, že byl právě zavlečen na minový pole.
Když přikývne, čeká ho hysterická scéna a minimálně měsíc na vařený mrkvi s pohankou, jakoby snad taková strava dokázala vymazat vícenásobný brady. Hovadina, ale co naděláš, ženskej mozek je nevyzpytatelnej.
Pokud pronese něco jako: „Ale zlato, ty jsi krásná na všech a žádnou druhou bradu nemáš,“ bude obviněnej ze lži. A skončí… ano. U vařený mrkve.

Do týhle pasti už se ale chytit nenechá.
Otočí se na patě, zamíří do kuchyně a jen zamumlá:
„Víš… já už fakt blbě vidím. Potřebuju nový brejle.“
A taktickým ústupem zachrání nejen sebe, ale možná i manželství. 😂
________________________________________
TAK.
Přesně takhle nějak si představuju vaše bitvy při výběru fotek. Jsem blízko?
Samotný focení nebolí. Maximálně trochu zebe. Nebo se naopak dobátko pečem.
Ale výběr fotek?
To je, moji milí, teprve porod.
Přitom jste si to zvolili sami. 😁

Každýmu nabízím, že výběr udělám za vás. Protože vím, jak strašně těžký je vybrat osm fotek ze sto padesáti, když na jedný se vám líbí úsměv, na druhý oči, na třetí vlasy a na čtvrtý máte divnej loket. 🤷‍♀️
Jasně, klidně se mě zeptejte na názor. Od toho tu jsem.
Ale prosím vás… nezatahujte do toho maminky, babičky, děti ani drahý polovičky.

Každej vidí něco jinýho. Každej má jinej vkus. A za chvíli místo výběru fotek řešíte tichou domácnost. 😂
Fotili jste se vy. Vy nejlíp víte, co se vám na sobě líbí a co ne.
Tak vybírejte podle sebe. Nebo nechte své bližní vybrat si jednu fotku úplně podle jejich gusta.

A nebo... to prostě nechte na mně. 😉 Jediný úskalí v tomhle případě tkví v tom, že já nevybírám fotky, na kterých vám to nejvíc sluší. Vybírám takový, za kterejma něco vidím. Čím víc vrásek, tím víc Adidas. A ehm… zásadně nevolím fotky s vyceněným chrupem, byť by byl sebekrásnější.

PS: S Janou jsme se na týhle ale shodly 😊

21/07/2026

Bod zlomu. Tak říkám tomu okamžiku ke konci focení, kdy už vás začínám trochu sr…t. 😄

Máte toho většinou plný brejle. Jednou půlkou mozku už přemejšlíte, jakou dobrotu pošlete do kručícího žaludku, a tou druhou se z posledních zbytků sil snažíte ukočírovat mimiku na těch posledních pár fotek.

Je skoro hotovo. Takže si konečně můžete dovolit přestat se hlídat.
Najednou už mě nezajímají nohy, ruce, držení těla... vlastně nic. Jen chci, abyste se podívali do objektivu. Bez dalších instrukcí. (Většinou. 😁)

Vím, že mám posledních pár vteřin. V lepším případě minut. A právě protože už ztrácíte koncentraci, občas pustíte ven něco, co jste vlastně vůbec fotit nechtěly.
Třeba jako Šárka.

Ona je tak trochu čarodějka i pracovně. Aspoň mně teda kranio-sakrální terapie zní dost kouzelně. Na focení chtěla zachytit hlavně klid. A myslím, že ten se povedl.

Jenže ne na týhle fotce.

Na tý se objevil výraz, kterej jsem si přála ulovit já. Čím dýl se na něj dívám, tím víc mě baví. Vidím v něm něco ve smyslu „Chceš si se mnou hrát? A jsi si úplně jistá, že to ustojíš?“

Jsem zvědavá...
Co na fotce vidíte vy? 😊 Pojďte!!!

PS: Čím víc vidím vygenerovanejch obrázků, tím víc si zakládám na jistý nedokonalosti a lidskosti. Protože tohle se vygenerovat prostě nedá! (mimochodem opět zkuste kouzlo a zakryjte levou a pak pravou část obličeje. To je změna co?

18/07/2026

Jedna věta, která mi spolehlivě zapne vnitřní alarm.
A slyším ji skoro při každým klientským focení.

„Udělej si se mnou, co chceš. To, co ve mně vidíš.“

A tehdy se rozsvítí všechny kontrolky.

Možná máte pocit, že jakmile překročíte práh ateliéru, tak VIDÍM. Vaši vnitřní bytost. Archetyp. Přání. Esenci. Prostě všechno.
Občas... ale fakt jen občas... to tak je.

Když mi do ateliéru vstoupí elfka, která je elfkou úplně skrz naskrz, mám vyhráno. Jenže většina z nás se už dávno naučila nosit masky.

Protože zkuste přijít na pracovní pohovor bosé, s pírky ve vlasech, rukama od hlíny a úsměvem od ucha k uchu. Jo, přesně. Ještě před pozdravem dostanete nálepku "divná". 😅

Takže ke mně většinou vstoupí vaše civilní verze.
Jasně, na první dobrou poznám, jaký barvy vám budou slušet. Odhadnu, jestli se tělesně hodíte spíš na bojovnici, nebo éterickou vílu. Podle hlasu, gest nebo toho, jak se pohybujete, si poskládám první část obrazu. Díky Yoko navíc docela rychle poznám i váš vztah ke zvířatům.
Ale pořád jsou to jen střípky.

Pak přichází moje oblíbená část. Průzkum a lepení střípků do celkovýho obrazu.
Někdy to jde samo. Někdy mluvím a plácám pátý přes devátý, do toho pokládám jednu otázku za druhou a často z pusy vypustím i úplnou blbost. A víte co? Funguje to. Čím víc se smějete a zapomínáte, že jste přišli na focení, tím víc se ukazujete vy. Je to vzájemný. Já si slepuju váš obrázek, vy můj.
A právě tehdy vznikají ty nejlepší nápady.

Vytvořit bytost přesně na míru člověku, kterého vidím poprvé v životě, bez vaší upřímný spolupráce? Tak daleko ještě fakt nejsem…..i když kdo ví. Třeba jednou. 😁

PS: buď nestojíte o pozvánku na hromadný „skládání střípků“, nebo se vám nezamlouvala fotka, nebo mě fb zazdil. Takže… mrkněte na minulej příspěvek, jestli si chcete na podzim hrát se mnou 😊

17/07/2026

Skočíte mi na vějičku? … mám tu něco pro vás dámy 😊

Ráda bych vás pozvala na slibovanou Dámskou fotojízdu:

Ten termín už jste u mě jistě zaslechly. Pořád nevíte, co si pod tím pojmem představit? Tak já vám TO prozradím:
1) 7 hodin kreativity, hraní, smíchu, tvorby, focení a sdílení
2) 5 žen a jedna psí dáma pohromadě. Musím psát víc?
3) 3 upravené fotky (v el. podobě) pro KAŽDOU účastnici
4) Celej můj ateliér, kostýmy, doplňky, pomůcky, šminky… k dispozici
5) Zkrátka pořádnej kreativní výbuch a to doslova!

V podstatě jde o workshop, kdy se můžete (a nemusíte) postavit za objektiv či před něj, můžete se stát kostymérkou, maskérkou, modelkou, fotografkou, asistentkou fotografky… a podívat se do zákulisí mé tvorby. A co je nejlepší? Nepotřebujete ŽÁDNÉ zkušenosti, jen a pouze chuť si hrát.

Občas mi píšete s žádostí o kurz focení. Kurzy nedělám. Mnohem více se dozvíte při takové „fotojízdě“, protože vás provedu celým fotoprocesem (s výjimkou úpravy fotografií).
Akce je určena všem dospělým ženám. Nezáleží na věku, váze ani vzhledu. Důležitá je pouze chuť si hrát a strávit príma den v dobrý společnosti.
Můžete se přihlásit jednotlivě, nebo třeba dvě kamarádky. Místa mám jen čtyři – důvodem je velikost mého atelieru.

Cena pro 1 osobu: 4.000,- Kč
Místo konání: Toužim a okolí, ateliér na adrese Plzeňská 168
Čas: 11.00– 18.00 hodin
Datum: 26.září (OBSAZENO)
NEBO
17.ŘÍJNA

Máte-li zájem, napište mi zprávu.
Na fotojízdu vybírám NEVRATNOU rezervaci 1.000,- na osobu.

Těším se!!!

15/07/2026

Někdy prostě dostaneme přesně to, co potřebujeme...

Já chtěla ovčáka. Psa, co mě ohlídá. Se kterým se nebudu bát jít sama do lesa ani zůstat doma, když je chlap na cestách. V hlavě jsem úplně živě viděla toho dokonale vycvičenýho psa, jak mi capká u nohy jak přilepenej vteřiňákem, oddaně na mě kouká… a ani koutkem oka nezavadí o okolní svět.

No jo. To funguje hlavně na videích o výcviku. V reálu? Tak možná jeden pes ze sta. 😄

Každopádně jsem pro tu svou vizi udělala maximum. Fakt. S Yoko jsme poctivě oběhaly cvičáky. Šikovná byla, to zase jo. Obzvlášť pokud jde o stopování, hledání a tak. Jenže při obranách se radši schovala k mamince, ostatní štěňata si držela spíš od těla, než aby se socializovala a poslouchala krásně... pokud zrovna kolem neproběhla kočka, srnka nebo cokoliv, co bylo milionkrát zajímavější než já (což se na cvičáku kupodivu moc často nestává, žejo).

Výcvikáři nade mnou i nad ní tak trochu kroutili hlavou.
Ona totiž mate tělem.
Nemá povahu ovčáka. Je lovec. Stopař. A hlavně modelka. Takovou na cvičáku prý ještě neměli. 😂

Chtěla jsem hlídače. Dostala jsem modelku. A to doslova. I s manýrama, trochou hysterie a pocitem, že celej svět se točí kolem ní.

Ale pozor... když maká, tak maká.

Přesně ví, kdo při focení potřebuje povzbudit, koho rozesmát a kdy je ten správnej okamžik vlítnout do záběru. Jak vytáhnu foťák, okamžitě ví, že přišla její chvíle, a s obdivuhodnou důsledností se stará o to, aby byla na co nejvíc fotkách. Nevyžádaně. Samozřejmě. 🤷‍♀️😂

Možná není taková, jakou jsem chtěla.
Ale je přesně taková, jakou jsem potřebovala. ❤️

A co vaši chlupáči?
Máte doma poslušňáka, co šlape jak hodinky? Nebo spíš originál s vlastní hlavou? Obranáře? Gaučáka? Klauna? Modelku? 😄

PS: Denis u mě byl podruhý a s Yokoušem jsou už sehranej tým. My, holky od foťáku, si vás totiž obě pamatujem... i když jsme vás neviděli několik let.

12/07/2026

Fakt to nesnáším, jenže bez toho ten cirkus prostě nefunguje.

Když kouknu do svýho diáře (jo, papírovýho, jsem stará škola 😁), jak praská ve švech, přijde jedna z následujících reakcí. Buď si říkám: „Ty jo, dělám práci, kterou miluju a JDE TO“ A nebo: „Tak a teď zalezu pod pařez a budu neviditelná minimálně následujícího půl roku, páč TOHLE nedám.“

Záleží čistě na tom, v jakým psychickým rozpoložení ten diář zrovna otevřu.
Aby bylo jasno – focení miluju. Baví mě tvořit s váma a podle všeho to baví i vás se mnou. ❤️

Zakopanej pes je ale jinde. Ve stresu. V tom neviditelným biči, kterej nade mnou visí jedenáct měsíců v roce. Prostě musím a musím s chutí a úsměvem. Žádný opravdový víkendy, dovolená maximálně na jedno přespání. Nemoc – alergie – depka – rodinný problémy – „moje“ dny… nic. Žádná neschopenka pro fotografa neexistuje. Maximálně když už nemůžu vstát z postele.

Klientky mám většinou naplánovaný minimálně půl roku dopředu.
A ne, nefňukám. Tohle jsem si vybrala, vybojovala a za nic bych neměnila. Jen má to mý podnikání takovej zvláštní háček, kterej zvenku není moc vidět.

Nezvládnu víc než šest klientek za měsíc. Když vám rezervuju termín, neblokuju si tři hodiny focení. Blokuju si zhruba tři pracovní dny. Focení, výběr, úpravy, komunikace… prostě všechno, co za výslednýma fotkama není vidět.

Takže co vlastně nesnáším?
Rezervace.
To nutný zlo. To pětikilo, který po vás musím chtít. To blbý pětikilo, který nemůžu vrátit, když termín zrušíte. A ani ho většinou neumím přesunout jinam, protože ty tři dny, co jsem pro vás držela, už na poslední chvíli (a poslední chvílí myslím klíďobrďo měsíc) většinou nikdo nezaplní.
Vím, že z pohledu klienta to může působit nefér. Opravdu to chápu.
Jen bych byla ráda, kdybyste zkusili pochopit i mě. ❤️

Tak. To by bylo k rezervacím a posílám vám k tomu na ukázku jednu mladou a krásnou čarodějku, která za mnou jezdí pravidelně a vždycky mě něčím překvapí. Myslím, že její fotky pokaždý vypadají úplně jinak... tentokrát ta platinová blondýnka dorazila s úplně jinou hřívou :)

26/06/2026

Je dospělej člověk je moc starej na to, aby si hrál?

Já mám pocit, že ta věta je úplně naruby.

Když jsem šla na střední, koupila jsem si za tři stovky našetřený z kapesnýho kovbojskej klobouk. Strašně jsem po něm toužila. Jenže... maminka mi zakázala nosit ho do školy. 😄

Pravda je, že tenkrát jsme nemohly mít ani dlouhý nehty nebo rozpuštěný vlasy, takže kovbojskej klóbrc by asi stejně neprošel. Ale hlavní problém byl jinej.

Začalo mi záležet na tom, co si myslí ostatní. Hlavně kluci. Nechtěla jsem bejt ta divná. (marně, vždycky jsem byla a budu, jenže teď už to považuju za klad)

Před pár lety jsem nám s mužem pořídila další kožený klobouky. Honzovi sluší fantasticky. Mně... no, řekněme, že jsem si na něj netroufla. Nechala jsem ho v atíku.

A pak se něco změnilo.

Letos jsem si koupila další. JE BOŽÍ! Mám z něj mnohonásobně větší radost než bych měla ze značkovejch bot či šatiček. A víte co? Je mi úplně buřt, co si kdo myslí. Budu ho nosit, protože se v něm cejtím dobře. A navrch je to nesmírně praktická věc.
Takže KONEČNĚ JSEM DOST STARÁ NA KLOBOUK!

Jenže vlastně nepíšu o klobouku.

Přemýšlím, jestli věta "jsem na to moc stará" není úplně obráceně.

Nemělo by to být spíš:

"Konečně jsem na to dost stará."

Dost stará na to, abych si hrála.
Dost stará na to, abych se oblíkla podle sebe.
Dost stará na to, abych se nechala vyfotit jako lesní čarodějka, víla nebo kdo ví co ještě... a náramně si to užila.
Dost stará na to, aby mi bylo jedno, co si pomyslí někdo, kdo mě vůbec nezná.

Tyhle fotky jsou toho důkazem. (díky holky za možnost zveřejnění)

A co vy?

Na co jste už konečně dost staří? ❤️ PIŠTE PIŠTE PIŠTE :)

Amulett foto

12/08/2026

04/08/2026

30/07/2026

25/07/2026

21/07/2026

18/07/2026

17/07/2026

15/07/2026

12/07/2026

26/06/2026

Adresa

Telefon

Internetová stránka

Upozornění

Kontaktujte Společnost

Odkazy

Sdílet

Kategorie

Žádost o odstranění nabídky