Amulett foto

12/06/2026

„Kdybych byla chlap, byla bych šovinistický prase.“ 😊a nechutný k tomu :)
To zaznělo v diskuzi pod minulým příspěvkem. A já si nad tím celkem s chutí přemýšlím.

Protože mě fascinuje, jak každý vidíme nejen fotky, ale i texty přes filtr vlastního rozpoložení. Přečetla jsem si svůj příspěvek jednou. Pak ještě jednou s brejlema. A pořád jsem tam nenašla nic šovinistickýho ani nechutnýho. Ale uznávám – nejsem úplně nestrannej rozhodčí. 😊

Mojí prací JE vidět a podpořit to krásný a fotogenický co vězí v každý ženě. Je úplně jedno, jestli jí je šestnáct nebo devadesát. A nemluvím jen o vzhledu. Často jde o to, co má v očích.

Když to objevím, řeknu to nahlas. Hned. Bez váhání, upřímně a ráda.
Chválím oči, vlasy, rty, postavu (klidně i zadek), talent, energii, pohyb, výraz. Ale bez dvojsmyslů. Když chválím ušní boltec, myslím ušní boltec. Ne nějakou skrytou prasárnu. 😊

Možná kdybych byla chlap, měla bych to složitější. Na druhou stranu jsem viděla při práci spoustu kolegů fotografů a fungují úplně stejně. Všimnou si toho hezkého a pojmenují to. Dodají tím sebevědomí. A když klient pozná, že to myslíte vážně, uvolní se. Přestane se hlídat. Roztaje.

Samozřejmě je součástí naší práce i poznat, kde je hranice a nepřekročit ji. Při focení se mi to, myslím, daří. V textech evidentně o něco míň. 😊

Jasně, mohla bych ke každé fotce napsat vílí ságu o ženské energii, osudu světa a světle mezi stromy. Jenže nejsem básník. A nejsem ani Tolkien.

Mým cílem je vás pobavit a občas vám ukázat, co se děje za objektivem i v hlavě fotografa. Ne každýmu to sedne. A to je v pořádku.
Komu vadí, jak píšu, tomu se pravděpodobně nebude líbit ani způsob, jak přemejšlím. A dost možná ani to, jak fotím. Všechno to totiž vychází ze stejnýho zdroje.

Na druhou stranu chápu, že s rostoucím dosahem sem přichází i lidé, kteří moji práci neznají. Neznají můj humor ani takovou tu lehce praštěnou amuletí „filozofii“. A těm mohou některý texty připadat třeba i nechutný, páč to mají vytržený z kontextu.
Nicméně měnit se nebudu. Pořád budu psát tak, jak mi zobák narostl. Když ustřelím, omluvím se. Když si nebudu myslet, že jsem ustřelila, omlouvat se nebudu.

Co myslíte vy? Mám ubrat? Psát korektněji? Psát míň? Nebo jen fotit a držet hubu? 😊

A jako důkazní materiál přikládám ukázku z posledního focení.
A jo! Abych nezapomněla. Gabi má naprosto parádní nezkrotný vlasy a oči. A kdybyste viděli tu živelnou mimiku! K těm rezavým loknám sedí dokonale. 😊
A Honza? To je prostě její fotogenický muž. Jak jinak. 😊

10/06/2026

Po zádech mi přeběhne mráz a před očima se roztančí výstražnej nápis:
„Máma tě zabije!!!“

Jo. Je to dost pravděpodobný. Ale mávnutím ruky tančící písmenka rozeženu a soustředím se. Před sebou mám krásnou slečnu. Teda... bez foťáku jsem viděla krásnou dospívající slečnu. Přes foťák to vidím kapánek jinak.

Z 16ti letý slečny je najednou mladá a dostatečně sebevědomá žena. Taková, která ví, co chce. Která se nedá.
A to je ten kámen úrazu.

Focení totiž objednala její maminka. A maminky většinou vnímají svá dítka jako nevinný víly. Andělský stvoření. Jenže ve Verče vidím ještě něco malinko jinýho. Znatelnej příslib, že za pár let to s touhle slečnou bude hooodně náročný.

Jasně, dost dělají ty rty. Kdybych neviděla Verčinu fotku z dětství, myslela bych si, že to snad ani nemůže bejt dílo přírody. Ale JE.

Taky jsem měla takovou pusu, když jsem byla ve Veroniky věku. Jednou – na dvě hodinky. To jsem se na zkušebně zasekla při hře na didgeridoo. Pro neznalé – je to taková dlouhá dřevěná roura, do který se prdí na jedný straně a na druhý vyleze hodně zajímavej zvuk. Prdí se pusou samozřejmě. Já jsem prděla nějakou tu hodinku, úplně přemožená hudbou. Ehmm hudbou... puberťáci na zkušebně, takže asi víte, jak to vypadá. Když jsem konečně nástroj odložila, měla jsem rty jako... no jako Verča. 😊
Poprvý a naposled v životě.

No, pojďme zpátky do pohádky... tedy k focení.
Dorazily jsme na louku, která ještě v půlce týdne byla plná odkvétajících pampelišek. Kolem nás zuřila vichřice. Bez přehánění.
Pampelišky byly samozřejmě v čudu.
Ale! Na louce začínaly vylézat lupiny. A to je taky super.
Háček se objevil záhy. Jako vždycky.

Fičelo tak šíleně, že sice fantasticky vlály vlasy i šaty, ale ty vlasy byly pořád přes obličej. Ať jsme se postavily jakkoliv. A málokdo chce fotku svý postavy a vlasů bez tváře, nebo účes „na pankáče“ – když všechny vlasy větrem stojí nahoru.
A víla s culíkem... není víla. 😊

Nakonec jsme si nějak poradily, na pár fotkách je vidět i obličej… a pak jsme zalezly do závětří a do stínu lesa.
A tam jsem to teprve uviděla.

Myslím, že z Veroniky může bejt úplně v klidu top fotomodelka. Jasně, chce to trochu práce, ale je to tam. Foťák miluje nejen ty rty, ale taky nádherný obočí (ach jo, závidím), oči, vlasy...
No prostě mňam.
Jen ta její maminka...
Snad mě nezabije. 😊

08/06/2026

Lesní královnou víl bude... Anička. Vybrali jste jí dost jednoznačně a brzy se můžete těšit na výsledek. Já se těším :)

Poslaly jste mi skutečně více jak 200 fotek a zpráv a já si tak říkám, jak nesmírně těžký to mají lidi, co vybírají obsazení do filmů a pohádek. Protože on to přece každej vidí úplně jinak! A taky se často zvedne proti obsazení vlna odporu. (Viz třebas zaklínač... tam bych měla úplně jiný výtky, než ke castingu postav :))

Nicméně... často jste mi psaly, že se neumíte vyfotit. Takže pro všechny co mají problém se selfíčky, zde jest selfíčkový osmero od Amulett:

1) Najděte si měkký světlo (takový, který nedělá ostrý stíny. To znamená ranní nebo večerní, ideálně venkovní přirozený světlo. Postavte se tváří ke zdroji světla a odežeňte všechny čumily. Nebo ještě líp, odejděte mimo civilizaci :)

2) Soustřeďte se na ramena. Měly by být uvolněný, mírně je táhněte dolů a dozadu (čímž se narovnáte a vypnete hruď). Ale bacha, všechno na pohodu. Žádný extrémy.

3) Pak si uvědomte co děláte s krkem a bradou. Nezastrkujete bradu do těla? Jestli jo, nedělejte to. Radši jí mírně z těla vytáhněte (jako když vylejzá želvička z krunýře. Zase… mírně!!! A představte si, že máte opravdu mega labutí šíji. Vaše představa ten váš krk prodlouží minimálně o cenťák. Fakt.

4) Zvedněte mobil nad úroveň očí. Hotovo? Príma, zvedněte ho ještě o 5 cenťáků 😊. Podívejte se do objektivu – ale nejen očima. Zvedněte celou tvář (zakloňte hlavu), ale ať se vám na čele netvoří vrásky. Najít správnej úhel je to nejdůležitější.

5) Zavřete oči. Fakt si představte něco pěknýho. Partnera, pláž, nebo třebas řízek se salátem (můj případ). Už se vám samy zvedají koutky? Rozhodně nešpulte pusu. Ani se nesnažte cenit zuby. Buď se vám usmívat chce, nebo nechce. Divák to pozná 😊

6) Oči otevřete a podívejte se do objektivu – POZOR, nedívejte se na displej. To je zásadní chyba. Displej bývá POD objektivem telefonu a vypadá to, že se díváte dolů a smutně.

7) Furt myslete na ten řízek, rychle zkontrolujte ramena, bradu, labuť, želvičku a moc se nedívejte jak to vypadá na displeji 😊

8) Zmáčkněte spoušt, fotku zkontrolujte a klidně smažte NEBOOO pošlete do kometáře. A zejtra znovu 😊

Připomíná vám to něco? Meditaci? Jógu? Cvičení všímavosti? No však!!! Jestli si myslíte, že focení je hovadina, tak se sakra pletete. Člověk se o sobě totiž dozví víc věcí, než si dovede představit.

06/06/2026

28/05/2026

Co mám kurňa dělat s těma rukama???
Aneb soutěž o nejpřirozenější rekvizitu na tématický focení vyhrává… pupík. :)

Pro nás 95ti procentní většinu, modelingem nepolíbenou, jsou při tématickým focení potřeba dvě věci (mimo milionu dalších :)). Buď naprosto bezchybný vedení fotografa (což dle mýho je spíš ze žánru sci-Fi), nebooo berlička.
Berličkou může bejt ledacos. Od zvířat a drahejch poloviček přes zbraně, hudební nástroje až po dostupný roští… prostě cokoliv, co zaměstná ruce. Protože i když se nějakým způsobem naštelujem do fotogenický pózy, první na co se ptáme je : Co mám kurňa dělat s rukama?

Jako takhle, ruce se daj samozřejmě založit v bok, ale většinou to vypadá divně. Leda bychom chtěli ztvárnit třebas šenkýřku od rány (což většinou nechcem). Podél těla taky moc nefungujou, páč to zrovna moc potřebný uvolněnosti neevokuje. Pro vílí éterický pohyby je třeba nějaká pohybová zkušenost (nebo mládí, za tím se toho schová hodně). Ale co my normální, co nejsme pohybově nadaný, ani ladný, a už tak toho máme při focení dost naloženo, natož se soustředit na polohu malíčku na levý ruce?

Jak říkám… berličky. Rekvizity. Jako funguje třeba strom, ale objímačku stromů dám na jednu, dvě fotky a co ten zbytek?

Bojujem s tím každý focení. Fakt. No až na pupíkový. Protože když nevíš co s rukama, dej je na pupík! Blbý je ovšem, že to nefunguje ani na pivní pupek ani na bříško menopauzální. No co už. Holt nemůžem chtít všechno.

Každopádně, škoda, že pupíkovejch focení nemám víc. To mě baví. Těhulky kde jsteeee?

21/05/2026

„Není to můj problém… není to můj problém…“
Až na ten drobnej detail, že JE.

Je mi blbě. Bolí mě hlava a připadám si, jako kdybych včera uběhla maraton a pak to zapila lahvinkou rumu.
Nestalo se ani jedno. Jen mě dnes čeká výzva.
Nějak to čím dál hůř snáším. Ale na druhou stranu, výzvy jsou kořením práce. Vybočení ze stereotypu. Občas to takhle bolí… tedy většinou.

Začalo to nevinně a diplomaticky:
„Sledujem Vás už dlhšie, naberám odvahu osloviť Vás… Milujem fotografie, no musia mať dušu a to tie Vaše majú…“

A pak to přišlo.
Rodinný focení.
V tradičních krojích.
Komplet celá rodina ze Slovenska.

Moje reakce byla něco mezi nenápadným odmítáním a tichým voláním o pomoc. Vysvětlovala jsem Lence, že je to šíleně daleko, že kroje jsou strašně bílé, že já úplně nefotím „rodinky na louce“ a vůbec… blablabla.

Lenka mě vyslechla… ještě mi malinko namazala med kolem pusy… a nakonec jsme si v lednu plácli na květen.
V lednu mi to přišlo straaašně daleko.
Teď už je květen.
Výborně. Skvělý. Fantastický.
V hlavě mi běží:
„Co kurňa děláš? Ty a kroje? Tolik barev? Louka? Vesnickej příběh? Tady v Sudetech? Tos pos….“
Moje drahá polovička kolem mě chodí obloukem (ví, proč) a nevěřícně potřásá hlavou.
Jenže rodinka už je tady. Na házení ručníku do ringu je trošku pozdě.

A pak se ozve ta druhá část mozku. Ta klidně racionální:
„Hele. Vždyť je to normální rodinný focení. To děláš furt. Jen mají místo dobovejch šatů a tiar - vlastní kroje. A co jako? Přestaň jančit a vrať se ke kořenům, drama queen.“

Tak jsem se uklidnila a myslím, že jsme si focení všichni náležitě užili. Rodinka navíc byla fakt skvělá! Abych úplně utišila ten protivnej amuletí hlásek, že TOHLE není moje parketa, tak jsem v závěru nacvakala děti v ateliéru „pohádkově“ a po mým. Byly nadšené! Já spokojená.

Ovšem spokojenost trvala jen do tý chvíle, než jsem se pustila do úpravy fotek. Ty kroje mají VŠECHNY myslitelný barvy. Což znamená, že s nima (chápej s barvama) nemůžu hejbat. A to je úplně první věc, kterou na fotce dělám. Stáhnu zelenou, dodám hnědou nebo modrou, tónuju… no, takže tady to nešlo. Nemohli jsme do lesa, protože byl potřeba prostor. Ne, nejsou to moje typický fotky. Zkrátka nemůžou být. Vůbec si nepředstavujte, jak MOC jsem u úpravy nadávala (sobě).

Takže závěr? Mám to za sebou a kroje NIKDY VÍC!
Nicméně tuhle moc milou rodinu ze Slovenska uvidím znovu moooc ráda. Ale v amuletím světě prosím 😊

Děkuju a mávám na Slovensko. A děkuju životu za lekce, který potřebuju jako sůl.

No a fotky v krojích? Posílááám v komentech

PS: doteď jsem si myslela, že oblíct si zbroj je nejvyšší liga. Omyl. Oblíct si kroj je mnohem vyšší!

18/05/2026

Víte co je nejdůležitější pro fotku? Světlo a stín. A víte co je VRÁSKA? Totéž 🙋
Takže pokud se milé ženy obáváte přicházejícího věku, mám pro vás super vychytávku. Začněte fotit. Jakmile se vám přepne nastavení do fotorežimu, budete každej další světelně-stínovej zásek na vlastní i cizí tváři sledovat s nadšením. Ha! Zase jsem o kapánek fotogeničtější.
Nedělám si srandu.

A mimochodem, díky pánové, že jste vůči našim hrám vesměs tolerantní. My vám taky neberem vaše ryby... nebo třebas hospůdky a partičky maryáše. Každej ať si hraje po svým, hlavně když tím nikomu neškodí.

Krásný pondělí všem lidem dobrý vůle.

12/05/2026

Po pěti letech první BLOKACE mnou udělená. Považuju to vlastně za úspěch, že to tak dlouho šlo bez toho 😊. U minulý ukázky reagovala paní, která napsala, že nejsem objektivní… a že stárnoucí ženy v LETECH (od 35 výš) by měly být dost soudné na to, aby se stylizovaly do role víly… a očividně se chtěla hádat, což jsem považovala za zbytečný, ač by mi to zvedlo dosahy.

Já si tak lehce přemejšlím, co se stane s vílou, která tedy překročí tu pomyslnou (a nesmyslnou) hranici mládí? Zmizí?

Na svůj názor má každej právo, ale na vlastních fotostránkách mám právo VETA 😊 a ráda bych tu zachovala harmonii (byť ne diktaturu). Nesouhlaste se mnou, klíďo zkritizujte mé fotky. Ale do mých krásných a skvělých modelek a klientů se zkrátka nikdo opírat nebude.

OBJEKTIVNÍ NEJSEM! To ani nejde. Podle mě žádný tvůrce neumí objektivně zhodnotit vlastní práci. Ale… subjektivně si trvám na svém. Víle podle mýho může být klíďobrďo 60, pokud TO v sobě má. Stárnout začneme ve chvíli, kdy si přestaneme hrát a uspíme fantazii, protože jsme na ni moc „staré“.
Samozřejmě je tu nejaké ALE!

Když například dorazí klient v nablejskaným bouráku, kolínskou s Yoko cejtíme ještě než vypne motor, ověšen značkovejma věcma, vyzbrojen americkým úsměvem s lehce schovívavým podtónem a ve dveřích atelieru prohlásí: „ pojďme si dát „něco divokýho, já se dneska cejtím jako takovej druid-lesní čaroděj… a hlavně ať je to autentický!“ v tu ránu mám chuť mu dveře zabouchnout před nosem, zalízt pod postel a dělat neviditelnou.
Kromě toho, že začínám mít alergii na to slovo od AU... (protože se v poslední době nesmírně zneužívá), tak je mi úplně jasný, že takovej týpek se dostal do divokýho lesa naposledy ve 12ti letech na školním vejletě k letohrádku Hvězda 😊. Viděl ale moje fotky u kámošů a je to přesně to, co uvnitř cejtí!

Jenže… takhle to nefunguje zkrátka. Jakože zmáčknu čudlík a je z vás druid (víla, čarodějka…)😊

U mě si hrajem, blbnem, zkoušíme. Já to vítám. Netrvám na žádný přesný kolonce a fantazii se nekladou meze. Nicméně… čím blíž budete psychicky (a ano i fyzicky) k postavě, kterou chcete ztvárnit, tím budou výsledný fotky víc au (a zase to provařený slovo)… autentický.

Nooo a na ukázku vám posílám krásnou BERANKU. A až mi někdo napíše, že taková krásná slečna by měla mít dost soudnosti, aby si nebrala na hlavu rohy… tak se opravdu od srdce a upřímně a autenticky zasměju.

10/05/2026

Slíbila jsem backstage z koňského focení... tu je

08/05/2026

Dneska vám ukážu kouzlo.. a důvod, proč tuhle práci dělám a proč mě to tak baví.
Na fotce vidíte zemitější vílu (no jo, západočeskou, však my víme). Opravdu si jí dobře prohlídněte. Možná Vás napadne to co mě. Je krásná! Má krásný oči, lícní kosti, tvar rtů, linii čelisti. Prostě mňam. A mnohé z nás napadne... nojo, někdo má prostě do vínku tu krásu nadělenou.

Tak... a teď se podívejte na fotku v komentáři. Vidíte taky krásnou vílu. Já věřím tomu, že vy ano! Ale kdybych vám tu druhou fotku ukázala hned napoprvé, první co uvidíte, bude asymetrie. A my máme zakódováno, že ta je prostě nehezká. Podle mě jde ale jen o to, na co se zaměříme jako první.