24/02/2025
📷 Když jsem před pár lety fotil svojí první svatbu, všechno mi vyšlo. Měl jsem štěstí. Můj "um" v úspěchu nějakou roli hrál, ale mnohem menší, než jsem si já a moje ego v tý době dokázal připustit. Dobrý fotky totiž vyjdou občas každýmu a někdy pro to nemusíte udělat vůbec nic. Tenhle víkend takovej nebyl. Když jsem jel v sobotu ráno na svatbu, potkal jsem cestou několik bouraček. Na místě mělo spadnout cca 80 mm srážek a hrozily povodně. Dva dny před svatbou bylo totálně jasný, že počasí nemá šanci vyjít a "kouzelnej obřad pod širým nebem" v zámeckým parku se najednou stal fikcí, protože park byl totálně podmáčenej a místo procházky trávou by se člověk brodil bahnem.
Celej plán svatby se musel změnit. Obřad se přesunul narychlo do kaple, která byla menší než můj první studentskej byt a světla tam bylo asi podobně, jako na holešovickým nádraží v autobusovým průchodu. V kapli bylo jedno okno a já měl jenom 18 mm širokáč. Já se s tímhle objektivem normálně vlezu kamkoliv, ale v tomhle místě by se i z 8 mm rybího oka stal dokonalej portrétní objektiv. Byl jsem sice v barokní kapli, ale v tu chvíli jsem se nemodlil k Bohu, ale ke Kenjimu (pro nefotografy: Kenji je známej svatební fotograf, kterej netradičně fotí portréty hodně širokým objektivem).
Nastavil jsem si blesk do rohu na tripod, nasadil odpalovač a šel jsem dejchat starostce za krk, protože to bylo jediný místo, kam jsem se vešel. Starostka se mě zeptala, jestli tam mám dost místa, což jsem od paní v jejím věku a společenském postavení pochopil jako slušnou verzi "táhni do hajzlu vole". Celou dobu byla strašná zima, takže většina hostů byla nabalená v péřovkách, což na portrétní skupinové focení (jak si asi dokážete představit) není vyloženě perfektní outfit. Navíc strašně pršelo a většině lidí se nechtělo do deště, takže jsme portréty udělali v podchodu u vstupní brány co nejblíž kapli, aby se nemuselo nikam chodit.
Na tuhle chvíli bylo naplánováno portrétní focení svatebního páru v parčíku. Ten byl pod vodou. Zároveň to byl také moment, kdy to přestalo bavit dceru ženicha a nevěsty a situace, v které žádná máma na světě nedá přednost ničemu jinému, než svému tříletému plačícímu dítěti (pokud teda nejste Alenka Šilerová a v parku na vás nečeká páv). Z týhle situace by ironickej vtip nevytřískal už ani sám Seinfeld. Něvěsta a ženich podlehli pochmurnému počasí a udělalo se rozhnodutí přesunout celou skupinu na oběd. Při odcházení jsem oba asi na 20 vteřin zastavil u vstupní brány zámku a udělali jsme nejrychlejší portréty v mým životě (k videní v galerii).
Během svojí 30 minutové cesty k restauraci jsem z nějakého důvodu pojal pocitu, že teď už to bude jenom dobrý - z čehož mě vzápětí vyvedl moment, kdy jsem poprvé spatřil restaurační budovu, která zvenku vypadala, že se na její výstavbě podílel sám Brežněv. Jak se naštěstí říká - nesuď knihu podle obalu. Vnitřek, ačkoliv prťavej, byl kouzelnej a se strašně milou obsluhou.
Protože venku málo pršelo a ženich s nevěstou vypadali, že by jim přes neustupující pozornost svatebčanů neuškodila troška sociálního distancu, vzal jsem je na zahrádku restaurace, postavil je pod okap a dal jim studenou sprchu - na uklidnění. Nevěstě půlka vody z okapu vytekla na záda a já z výrazů pojal pocit, že tohle jsem tentokrát skutečně posral. Zatímco nevěstě teklo za krk, nenapadlo mě nic lepšího, než je instruovat k líbačce. Následujících 5 vteřin tichého zíraní jsem vyhodnotil jako moment, kdy se snažili rozhodnout, jestli mě pošlou do prdele, umlátěj mě paraplíčkem nebo udržej dekórum. Vyhrálo to poslední a i ta líbačka byla (fotka v galerii).
Kouzelný portréty při západu slunce dokáže udělat i úplný jelito, ale známka opravdu dobrýho fotografa je, když se všechno obrátí proti vám a vy z toho stejně dokážete vytřískat maximum. Bridezilla, špatný světlo, špatný počasí, hrozný prostředí socialistickejch městskejch úřadů, nespolupracující nebo sabotující hosti - to všechno jsou reálný problémy, na který dřív nebo později člověk narazí. Tohle vám během první svatby nedojde a i když se vám povede, počáteční úspěch pro vás může být i prokletím, protože naberete pocitu, že jste skvělí a zlepšovat se nemusíte.
Druhej den ráno jsem si sedl a začal editovat fotky. Při zpětném ohlédnutí mi došlo, že tuhle svatbu si budu pamatovat ještě hodně dlouho. Nejenže to ženich s nevěstou a rodinou zvládli s naprostým nadhledem a dobrou náladou. Pro mě to byla především jedna ze svateb, který vám díky neočekávanému vývoji uštědří lekci v pokoře a díky níž si uvědomíte, že vaše cesta není u konce, že jste se něco naučili a že nabubřelý ego je jenom překážka v jakýmkoliv osobnostním růstu.
https://www.matej-spiryt.com/svatebni-foceni
