06/09/2026
ANEB KDYŽ STOJÍŠ ZA PREZIDENTEM. SRABÁCTVÍ, PODPORA, NEBO NÁTLAK? 🤔
Určitě vídáte profilové obrázky s nápisem „Stojíme za prezidentem“. Vždycky mě samotného při tom napadne jedna jednoduchá otázka: Proč za prezidentem? Proč ne vedle něj? Prezident je přece člověk jako každý jiný. Můžu ho podporovat, můžu s ním souhlasit, ale pořád bych si vůči němu měl zachovat vlastní kritické myšlení. Stejně jako ke kamarádovi, manželce, vlastním dětem nebo sám k sobě.
A teď si představme jednoduchou situaci. Prezident zítra zásadně změní názor na něco, co je pro jeho dnešní podporovatele důležité. Kolik profilových obrázků „Stojíme za prezidentem“ by během několika dnů zmizelo? A kolik lidí, kteří dnes stojí „za ním“, by se na něj najednou slétlo jako supi? Přišlo by nadávání, urážení, dehonestování a ze včerejšího „stojíme za prezidentem“ by se rázem mohlo stát „stojíme proti prezidentovi“.
A právě tady se ptám: Je to ještě podpora?
Protože jestli někomu říkám „stojím za tebou“, ale ve skutečnosti tím myslím „stojím za tebou pouze do chvíle, dokud budeš dělat to, co chci já“, potom v tom podle mě začíná být i určitá forma nátlaku.
„Jsme s tebou. Ale drž linii.“
„Podporujeme tě. Ale neopovaž se změnit názor.“
„Stojíme za tebou. Dokud budeš stát tam, kde tě chceme mít.“
To už zní trochu jinak, že?
A v tom vidím i určitou formu srabáctví. Ne v tom, že někoho podporuji. Ale v tom, že svoji podporu navážu na konkrétního člověka, místo abych si stál za vlastními hodnotami. Protože potom se může stát, že člověk, za kterým údajně stojím, se ve skutečnosti stane tak trochu otrokem mých očekávání. Dokud děláš to, co chci, jsi skvělý. Jakmile přestaneš, otočím se proti tobě.
Já proto nechci stát za prezidentem, premiérem ani žádným jiným politikem. Chci stát za hodnotami a myšlenkami, kterým věřím.
A právě tady podle mě není řeč jen o prezidentovi. Je úplně jedno, koho člověk volil. Prezidenta, poslance, senátora nebo politickou stranu. Volbou přece nikomu neodevzdáváme vlastní rozum ani kritické myšlení.
A podobnou skupinu lidí podle mě najdeme kolem každé politické strany, hnutí nebo politika. „Dal jsem ti hlas, tak teď dělej to, co chci.“ A když to neuděláš? Přichází zklamání, vztek a někdy i útok. Ze včerejšího spojence se stává dnešní nepřítel.
A možná právě proto je naše politika tolik postavená na boji. Už od voleb si společnost rozdělujeme na „naše“ a „jejich“. Vyhrají naši – porazili jsme je. Vyhrají jejich – porazili nás. Politik je dobrý, dokud stojí na mé straně. Jakmile udělá něco, s čím nesouhlasím, přechází na stranu nepřítele.
Jenže demokracie přece nemusí být válka.
Proto mi dává mnohem větší smysl stát za tím, čemu věřím, než za konkrétním člověkem. Když politik zastává stejné hodnoty, můžeme stát vedle sebe. Když se naše cesty rozejdou, budu si dál stát za svými hodnotami. Nemusím z něj kvůli tomu dělat nepřítele.
A možná právě proto, když procházím diskuse různých politických táborů a snažím se hájit obyčejnou slušnost bez ohledu na to, koho se zrovna týká, jsem pokaždé někým jiným. Jednou jsem „Fialovec“, podruhé „Babišovec“, jindy fašista, nacista, dezolát nebo kdovíco dalšího. Záleží jen na tom, do kterého tábora zrovna nezapadám.
Jenže já nechci patřit do žádného tábora, ve kterém musím nenávidět ty druhé, abych mohl stát s těmi prvními.
Chci si stát za tím, čemu věřím. A jednou z těch věcí je slušnost.
Politici se mění. Strany se mění. Prezident se změní také. Ale vlastní hodnoty a kritické myšlení bychom kvůli žádnému člověku odkládat neměli.
Protože jestli za někým stojím jenom do chvíle, dokud poslouchá jako pejsek na slovo, pak za ním ve skutečnosti nestojím. Jen ho držím na pomyslném vodítku. A běda, když se rozhodne jít vlastní cestou.
Nebo se pletu?🤔
