03/07/2026
Asi před dvěma měsíci mi zazvonil telefon a ozval se docela netradiční požadavek: „Dokázal byste nafotit žádost o ruku tak, aby dotyčná dívka vůbec nic netušila?“ Moje reakce byla blesková, takovým výzvám se totiž neříká ne: „Ano, samozřejmě.“
S budoucím ženichem Hynkem jsme pak probrali termín, místo i všechny detaily. Když mi prozradil, že chce přítelkyni Denisu požádat v hotelu Augustiniánský dům, který moc dobře znám, měl jsem celou scénu během pár vteřin doslova před očima.
Když nastal den „D“, cestou do Luhačovic jsem v hlavě ještě přemítal o nejlepším možném krytí, abych nevzbudil absolutně žádné podezření. Nakonec to vyhrála role zádumčivého spisovatele na dovolené.
Hynek byl pochopitelně trochu nervózní, ale v očích měl obrovské odhodlání. Neodradil ho ani fakt, že venkovní teploty atakovaly 39 stupňů ve stínu. Poradil jsem mu, kam přesně Denisu usadit, a sám zaujal pozici u stolu asi deset metrů od nich. Předem jsme si domluvili tajný signál, abych přesně věděl, kdy to přijde, a stihl včas zvednout foťák.
Náš dokonale promyšlený plán měl jedinou slabinu – riziko, že se nicnetušící Denisa bude chtít z pekelného vedra přesunout zpět do klimatizované restaurace. To by nám celý plán dost zásadně narušilo. Hynek ale na mou obavu sebevědomě odvětil: „Prostě budeme sedět venku a hotovo. Já to zařídím.“
Konečně nastala osudová chvíle. Denisa s Hynkem vyšli na terasu a první, co jsem zaslechl, byla její slova: „Je tady hrozné horko, nezůstaneme radši uvnitř?“ Hynek ale pohotově reagoval: „Ne, vždyť je tady příjemně.“
Pak se posadili, objednali si kávu... a zbytek už vám poví samotné fotky.