Instantní Fotograf, Praha (2026)

10/02/2017

letošní zimu jsem prospal. Nejen metaforicky ale skoro i doslovně. Cítím se, jako kdyby to sladké nevědomí v průběhu posledních měsíců nabízelo více, než nabízí čas bdění ale ve skutečnosti tomu tak není. Spíš to bude tím, že jsem teď ve fázi a věku, kdy se toho ode mě strašně moc čeká a u většiny z toho seznamu vlastně ani nerozumím proč. Je to zvláštní, vyrůstat s prioritami a vnímáním, které je úplně jiného druhu, než všech okolo. Teď nemluvím o tom, zda je lepší či horší, je prostě jen jiné a tak se na každém kroku setkávám s tím, jak se musím se vším prát. Některé věci, pro jiné naprosto jednoduché a banální jsou pro mě obrovský boj, boj proti sobě, boj proti systémům, boj proti šedi unifikovanosti a úpadkům. Jiné, pro ostatní šíleně komplexní a nedosažitelné jsou naopak jednoduché pro mě. "Problémem" na tom je, že ty banální pro ně patří do společnosti, ve které s nimi žiji a ty banální pro mě patří na místa, kde ještě nějakou chvíli žít určitě nebudu. Čím víc spím a odkládám všechno kolem, tím víc se toho vrší a tím víc se ode mě chce a já nejen že nesouhlasím, cítím pomalu jako kdybych musel obětovat kus duše, abych mohl vyhovět ve všech těch zbytečnostech. Nehledě na to, kolik nám je, jak daleko jsme se dostali, co vše jsme viděli. Vždy v nás asi bude zuřit změna. Příjde mi to logické a přirozené, jsme stvořeni tvořit a vidět stále nové a nové věci, dospíváme a cítíme se jinak, než děti a přitom toho v nás z dětské zvídavosti mnoho zůstává. Dusíme tisíce pocitů, dojmů a potřeb, které jsou esenciální pro naši duši i tělo a pak jen postupně chřadneme a snažíme se zjistit proč. Nejsem výjimkou, i když se často zdám nad věcí. Někdy mě prostě všechno strašně moc vysává a to všechno jsou věci, které ostatní těší, a tak zůstávám sám, protože nikdo pořádně nerozumí proč. A já se teprve snažím. (Proto jsem tak moc rád za Lény vernisáže a jejich atmosféru, někdy jsou jako injekce tolik potřebné formy zvláštní energie. Fotka je z předposlední, na poslední jsem nic nefotil.)

09/02/2017

Jednu věc bych chtěl na světe změnit. A to je tvůj přístup.
Přestaň se na věci dívat skrz strach, přestaň se na věci dívat skrz pochybnosti o sobě samém. Mám totiž takovej pocit, že ti tam nahoře přecejen nejsou takový hlupáci, jak se zdá. Mám takovej dojem, že všichni po tobě chtěj abys v tom strachu žil. Mám takovej dojem, že je něco ve vodě, že je něco v jídle, že je něco ve věcech, bez kterých si neumíme představit život. Všechno jsou to pouta, jídlo víc z laboratoře než z přírody, voda víc ze stoky než z pramene, věci co vlastní spíš tebe, než že ty vlastníš je. Elektronika, na který trávíš ten zbytek života, co ti zůstal mezi práci nebo školou, spánkem a jídlem. A tenhle kruh je tak dlouhej, že neskončí dokud nebudeš tak starej, že ti bude všechno jedno. Jako kdyby tě to poutalo k posteli, jako kdyby udělat ten krok z postele od mobilu bylo tak strašně těžký. Jako kdybys štěstí viděl už jenom na obrázku, hraný. Jako kdyby všechno přestávalo mít chuť a nemělo smysl cokoliv zkoušet. Jako kdyby už ani nemělo smysl se trestat za to, že nemáš sílu cokoliv udělat. A tohle je víc smrt než smrt, který se tak bojíš. Věřím v reinkarnaci, nenarodíš se znovu jako pěkná blondýnka, jen umřeš a staneš se součásti země a celého tohohle koloběhu. Tvoje vědomi nezmizí, jen změní podobu a ty to teď nejsi s to chápat. Smrti se není třeba bát, měl by ses bát svého života. Že tě nikdo nepříjme takového, jaký jsi, toho by ses neměl bát, měl by ses bát že nikdy nepříjmeš sám sebe. Že neuspěješ, toho by ses neměl bát, měl by ses bát, že to nikdy nezkusíš a když se začneš bát správných věcí, přestaneš mít strach úplně, protože smrt tě už tolik neděsí a život už ti nepříjde tak zlej. Už nejsi vězněm vlastních myšlenek a pokud v životě stojí za to o něco bojovat, je to svoboda. /w Natalia Rabaca

09/02/2017

můj facebookovy účet byl už před měsícem odsouzen ke smazání, protože facebook jako síť ke sdílení moc nemám rád a raději jsem využíval instagram a twitter. Naplánoval jsem tedy smazání stránky, protože jinak mi to nějak nešlo a po 14 dnech nic. Tak znovu a opět nic. Ten facebook se drží jak malé dítě, toužící po pozornosti a i když jsem na stránku takovou dobu prděl a zanedbával ji, stále tu mám aktivní lidi. No, tak co se dá dělat, asi budu muset věnovat 5 minut navíc sociálním síťováním i na facebooku, když jinak nedáte.

06/01/2017

Víte vy co, tenhle život je prostě svinstvo. Asi nikdy mě úplně nepřestane trýznit fakt, že jsem se narodil zrovna do města. A prosím, fakt mě neunavujte těma blbejma "výhodama", který lidem vždycky vytanou na mysli když jim o tomhle povídám, že tu mám aspoň spostu různejch možností a svobody. A jaký prosimvás? Každej z nás se ne tak úplně dobrovolně narodil do světa, který pro nás vytvořili naši předchůdci. Proč každej jinej zvířecí druh umí fungovat symbioticky? Proč všichni až na lidi fungují jako jedna velká skupina, která má na paměti nejen blaho jedince ale i blaho celku, protože aniž by "chápali" rozumí, že je jedno na druhém naprosto závislé? Všude se bleptá o nějakym pokroku. A kde ten pokrok je? Jasný, je tady spousta nesporných výhod jako že můžeme poznávat i hlubiny moře a vesmíru, ale je to teďka potřeba? Umíme z jediný buňky vytvořit nový srdce a dát ho člověku, aby nemusel umřít. Ale proč? Nechápejte mě špatně, všechny tyhle věci jsou vážně pozoruhodný, fascinující a spoustu dalších přídavných jmen. Já za těmi pokroky ale vidím strašně špatný důvody. Lidi se vydávají na strašný vzdálenosti, aniž by zjistili, co mají přímo pod nosem. Tvoří si nový srdce, místo aby přijali fakt svojí vlastní mortality. Všechny tyhle "pokroky" motivují špatný lidský vlastnosti, jako je lenost, majetnictví a strach. Asi je pěkný žít pár dalších let, lpít na životě jako kdyby snad smrt nebyla úplně stejně přirozená. Všechno se snažíme obsáhnout, osvojit si, ovládnout a vlastnit. Lidi jsou ten nejd***lnější druh na tváři týhle nádherný země. Za každou věcí co dělají jsou buď peníze a nebo jiný zištný důvody. Přitom když se jich zeptáte, každej d***l vám řekne, že nikdo není dokonalej a proto to tak je. Vážně lidi? Vážně? Podívejte se trochu kolem sebe, příroda je dokonalá sakra. Všechno tam má svůj důvod, funguje v celku všeho, v rovnováze a naprostý dokonalosti a i lidé jsou děti přírody. Jsme stvořeni k dokonalosti ale někde se to bohužel zvrtlo. Někde v tom procesu kdy se rozšířovali schopnosti našeho mozku začli mít lidi asi pocit, že co není komplikovaný nemá smysl. Někde se to úplně komplet pokazilo a z dětí přírody se stali naprosto nevděčný spratci. Hodně z Vás si myslí, že lidi jsou na přírodě závislí a tak příjde bod, kdy nám to všechno vrátí ale to se nestane a celej tenhle koncept je jen další d***lní omluva toho, proč sedíte na prdeli a nic neděláte. Příroda nám to jednou nevrátí, je to úplně to stejný bezpráví co lidé páchají na lidech a dokud mu budem jen přihlížet, bude se dít. Stromy nahradí stroje co fungují "stejně", jednou tu bude poslední park plnej zeleně oplocenej betonovejma zdma se vstupnym kam se lidi budou chodit dívat na to, jaká kdysi byla příroda. Umíme vytvořit lidský srdce a tak nahradíme časem i to naší planety. Každej problém vyvážíme naší zrůdnou a nepřirozenou protiváhou proudící z naprostýho nepochopení všeho kolem nás zatímco budem v opojení z pomyslný velikosti našeho vlastního vědění. Přitom po vás nikdo nechce, abyste svůj zadek zvedli a šli zachránit svět. Abyste mohli udělat změnu, svůj zadek nemusíte dokonce zvedat vůbec. Co tvoří svět kolem vás? No přece vy! Každej z vás má svůj hlas a svoje rozhodnutí a vším co děláte podporujete buď jednu a nebo druhou stranu. Stranu rovnováhy nebo stranu nepřirozenejch náhražek a života, kterej byl ve svý jednoduchosti naprosto dokonalej ale jednou nám prostě přestal stačit a tak jsme ho prostě zničili a snažíme se vybudovat strojenou dokonalost. Je to asi stejnej rozdíl jako když někomu řeknete aby se usmál a nebo když ho doopravdy rozesmějete, to první prostě nikdy nebude ono. Když každej z vás změní sebe, způsob jak všechno vnímá a posuzuje, měníte svět. Uvědomte si to. Od první vteřiny co jsem se narodil na mě působila miliarda vlivů, dělajících ze mě otroka. Ještě jsem ani nechodil do školky a rodiče do mě už ve svojí nevědomosti lily colu, protože to tehdy bylo cool a pít coolu znamenalo bejt na výši. Vedli mě ke škole a k poslušnosti vůči systému. Omlouvejte si to jak chcete, ale na tohle žádná výmluva neexistuje. To jak vnímáte vy neovlivňuje jen vás a celej svět ted, ovlivňuje to naprosto všechno. To co bylo, to co je, to co bude po nás. Každej malej život jednotlivce ovlivňuje ten obrovsky nepředstavitelnej vesmírnej celek naprosto všeho, stejně jako dokáže vlna vzduchu z motýlích křídel změnit celej řetězec událostí v nekonečnym toku času. Naše rozhodnutí a smýšlení ovlivňuje něco obrovsky důležitýho, kriticky podstatnýho a ve svý velkosti naprosto nepředstavitelnýho a fantastickýho. My se nemáme snažit jít proti přírodě, máme se snažit jít s ní. Naše vědomosti nám nemají sloužit k úniku před smrtí, mají nám umožnit přijmout její nevyhnutelnost a v její čas ji pozdravit jako starého přítele a odejít s ní za novou formou vědomí. Nemají sloužit k útěkům do vesmíru, ale k tomu najít něco hluboko ve svém nitru. To je to, co bychom měli dělat. Snažit se lépe rozmět tomu obrovskýmu nepředstavitelnu, cítit že všechno kolem nás jsme my a my jsme všechno kolem nás a snaži se při všem co děláme na všechno kolem nás myslet stejně, jako myslíme na sebe. A zároveň myslet na všechno před námi a na vše po nás. Považujeme se za nejchytřejší druh na planetě ale tuhle základní pravdu nechápe téměř nikdo z nás a přece ta "nejprimitivnější" zvířata, na jejichž formu chápání se díváme svrchu ano. Ta nikdy neměla problém ji chápat, protože v jejich jednoduchosti je dokonalost jejich vědomí a bytí, která je opět komplexní nad naše chápání. Výtvory zištných důvodů dali tvorbu penězům a ty se stali dalším zištným důvodem. Droga, na které je závislej jen někdo je špatná. Jenže droga, na který je závislá polovina celé populace, cukr, ta je v pohodě. Správnost věcí posuzujeme podle počtu lidí, co to dělá stejně místo abychom ji posuzovali na základě vlastního úsudku. Na světě je tolik zvěrstev, jako nemoci které nefungují jinak, než firmy. Jen tvoří zisk. O zvěrstvech se vždy mlčí, dokud vydělávají peníze. Pro vás jsou lidé hromadící jmění frajeři, pro mě jsou to hlupáci, kteří nikdy nepochopili skutečnou pravdu a zasvětili svůj život střádání materiálna bez skutečného smyslu a všem do jednoho to bylo na smrtelný posteli stoprocentně líto. Na světě jsou náboženství, která fungují jen jako obchody s nadějí a nebo prostředek, jak ovládat obrovské masy lidí a přitom byl náš "primitivní" život rájem a "moderní" doba jablkem, kterým jsme se s dokonalostí rozloučili. Napsal jsem to už strašně dlouze a stejně jsem nevypsal ani miliontinu z toho, na co myslím a ta se ani zdaleka neblízí miliontině toho, co chci skutečně říct. Nikdy nebudu spokojenej, ať už budu psát jakkoliv dlouho a tak mi nezbývá než doufat, že tohle bude v některých případech blízko některým vaším srdcím a duším. Neříkám, že se máme vracet zpátky, nebo že už nikdo z nás nemá naději. Pořád jsme stvoření dokonalosti a když začneme jinak smýšlet, všechny naše vynálezy naberou jinou formu, některé se ztratí a jiné nové naopak povstanou. Změní se to co za sebou necháváme, to co je i to co budeme předávat těm, co příjdou po nás. Změní se úplně všechno a třeba se navrátíme ke svojí prvotní dokonalosti a rovnováze. Třeba to je ten důvod, proč k nám ze stařičkýho vesmíru nikdo nepřiletěl, třeba vyšší bytosti téhle pravdě rozumí a tak nikdy neměli potřebu nikam létat protože mají zatím stále plno práce pochopit to, co mají doma a dokud my nechápeme ten fragment, na kterém žijeme, má smysl létat jinam pro nás? Jsme v červený knize. Stal se z nás druh, který je ve fázi, kdy bude muset začít bojovat za svoje přirozený prostředí. Jsme ve stejný pozici, jako opičky a zvířátka, kterým kácí les a oni nemají kde žít. Jako ryby, kterým znečišťují vodu a ony umírají. Pomaličku a v nevědomí, co se vlastně skutečně děje. Možná se vám tohle všechno bude zdát jako blepty, prosím.. máte na to právo. Jen si pamatujte, jste vším a všechno je vámi.

01/01/2017

Včera jsme s Amí vytvořili událost, kdy jsme chtěli zajít s krabicákem a paklíkem cigaret ze lidmi bez domova a připít si s nimi na nový rok. Vytvořili jsme ji pozdě, a tak jsme ji nakonec zrušili a nechali si ji pro sebe. Dnes jsme po výborném oběde u Amunky naplnili co jsme chtěli, krabicák v tescu vyzvedli a zašli tam, kam jsme potřebovali. Nikdy mě nepřestane fascinovat, kolik neuvěřitelně stupidních mantinelů a omezení si dokážeme vytvářet a nastavovat v mezilidské komunikaci a jak moc svrchu se na lidi umíme dívat jen proto, že jsou v něčem trošku jiní, než jsme my. Přišli jsme si připít kousek od Hlaváku a abych byl naprosto upřímný, s těmi lidmi co tam stáli jsem si rozuměl o mnoho víc, než si rozumím s lidmi z "vyšších vrstev" a lidmi obecně. Takovejch příbehů co mají, tolik rozhledu, co jim poskytuje život bez střechy nad hlavou. Občas se prostě musím jen zastavit a říct si, sakra, já fakt musím přehodnotit snad milion věcí, který v životě nějakým způsobem vnímám a pořád být ve střehu, aby mi tahle všudypřítomně hloupá společnost nevštípila obecně přijatej názor, kterej je naprosto bez logiky. Třeba tenhle pán bydlí už přes destíku let v lese, což je pro drtivou většinu z nás naprosto nepředstavitelný a přesto kreslí na trička a skvělé obrázky na papír, kterými nás vůbec neváhal obdarovat a tak mám teď jeden doma. Lidi "co nemaj nic" umí být často mnohem vřelejší, než ti "co mají všechno" protože si uvědomují skutečnou hodnotu toho, co máme a je pro ně mnohem jednoduší protřídit věci, který nemají žádnej smysl od těch, co jsou kriticky důležitý. Dostali jsme od nich snad nejupřímnější přání do nového roku, ke štěstí a k úspěchům a x podání ruky a x různejch příběhů, který s námi chtěli sdílet, protože je většina lidí prostě naprosto ignoruje a to nadšení z toho, že někdo "mladej jako jsme my" jim přišel popřát, připít si s nima a prostě se vůbec zajímali o to, kdo jsou bylo až neuvěřitelný. Chtěl bych vám všem prostě popřát všechno nejúžasnější do nového roku a co víc, chtěl bych vám do nového roku i vnuknout pár novejch myšlenek a těmi jsou.. nikdy se nedívejte na nikoho svrchu, protože nevíte, jaký má příběh. Nikdy nikoho nesuďte, protože neznáte všechny okolnosti a nikdy je znát nebudete. Vždy mějte otevřené srdce, nehleďe na to do jakého nebezpečí, že vás to nakonec bude bolet vás to staví, protože v konečnym důsledku to za to vždycky stojí. Nedávejte si žádný předsevzetí do novýho roku, žijte tak celej rok a hlavně, buďte naprosto upřímný ke všem ostatním a hlavně, hlavně buďte upřímní k sobě. Buďte změnou, kterou chcete vidět ve světě protože tohle pořekadlo má fakt smysl. Nikdy nepochybujte o ničem, co skutečně chcete. Nešetřete vlídnými slovy ani tím, co se říct musí. Zapomeňte na strach, protože na ten je život příliš krátkej a popadněte každou možnost, která se vám zlíbí nehledě na cokoliv okolo. Zkurveně šťastnej přelom do novýho roku a absurdně euforický štěstí vám přeje, váš Instantní.

26/12/2016

schovával jsem si ještě jednu s kouzelnou. Mám pocit, že mi ty dojmy zůstanou v paměti tak dlouho, že jednou budu moci jako starý dědula vyprávět o kouzlech okamžiků, o tom jak jsou úžasné, o tom, že nezáleží na jak rušném místě jste, kdo další tam je a co se kolem vás děje, protože máte bublinu vlastního světa, kde existujete jen vy, váš okamžik a vše co obsahuje. A že na sociálních sítích tohle zažít nejde. Znáte Creep od Radiohead? Ten klip s Johnny Deppem z toho filmu? Na tu jejich bublinu klidu uprostřed kompletního chaosu všedního dne v rušném obchodě s cédéčky? Ten klip i tu písničku miluju. Na ten film jsem se nikdy nepodíval. Je mi jedno, jak to dopadne. Je vlastně úplně jedno, co se stane pak, protože tyhle druhy okamžiků, tyhle komplexní sonáty řetězce událostí, všechny drobné cesty a rozhodnutí a tu chvíli všední zastávky, která se stala nevšední, vám už nikdy nikdo nevezme. Takhle funguje skutečná láska, krása, krásný smutek, štěstí a všechny pravé pocity. Nezáleží na ničem ostatním, na tom co se stane, na minulosti předtím ani budoucnosti potom. Záleží jen na pocitu, na jeho čistotě a jeho nezávislosti na nikom. Dokonce i na člověku, který ho vyvolal. Pocity jsou totiž, budu teď parafrázovat Joela Kramera, volně plynoucí energie, která odchází a přichází, kdy se ji zachce. Neměli bychom tedy mít strach, jen protože se jimi stáváme zranitelní, ani být smutní, když nakonec odejdou. Jen šťastní, že nám bylo umožněno je prožít. Stejně je to s okamžiky, protože okamžiky jsou emoce. Chvíle, fragmenty vzpomínek, krásné detaily našeho života jako jednotlivé dokonalé sněhové vločky v celé sněhové bouři, které už nám navždy zůstanou a definují nás.

25/12/2016

sometimes we feel like we're turning into nothing and disappearing like smoke in a windy day when in fact, it's just opportunity to become anything we want.

Seznamte se s Melounkem, nejemotivnější vílou co znám.

23/12/2016

Musim vám něco říct. Měl bych vám asi popřát šťastný svátky, jenže se jim říká svátky klidu a míru a tak to neudělám, protože tohle prostě klid a mír není. Vánoce neslavim, snad nikdy jsem je pořádně neslavil s výjimkou toho, kdy jsem byl malej. Mívám z nich spíš trochu tísnivé pocity. Já se totiž ve městě dost často dusim, můj sen je prostej život, ne drahý auto, vila a vymazlená manželka. Proto je pro mě něco jako trest bez zločinu, že jsem se narodil ve městě a žiju mezi takovou spoustou lidí, ve kterých vidím jen tendence profitismu, absenci vlastního rozhodnutí, cítím z nich strach, zoufalství, touhu po tom aby je společnost přijala a honbu za uspokojením svojí sociální důležitosti, která má tak neskutečně pokřivený pravidla a požadavky, že bych z toho brečel. Nejvíc je to snad vidět právě v průběhu vánoc. Výzdoba dva měsíce dopředu, aby vás konzum připravil na svátky neklidu a rozhodně velkýho nemíru. Jsou to podnikatelský žně. Tuny lidí pobíhající sem tam, nasávající pomyslnou vánoční atmosféru, o který h***o vědí protože bez velkýho, tučnýho, drahýho dárku krát deset to vánoce ani nejsou. Možná mě nebudete mít rádi za to, co tu napíšu, ale mě je to jedno. Vánoce jsou pro mě svátek pokrytců. Ta hodinka úžasný večeře, kvůli který štvete sebe, svoje rodiče nebo děti. Kvůli který se tak pěkně strojíte, šetříte někdy i celej rok, zoufale dřete na každym d***lnim detailu, píšete lidem který vás po zbytek roku vůbec nezajímaj přání "od srdce" a za celej rok sednete ke společný večeři bez mobilu snad poprvý, se všemi členy vaší rodiny a každej to tajně nemáte rádi a už se těšíte, až uvidíte co kdo dostal a dáte fotku novýho smartphoonu nebo náramku od Pandory na instagram. Tý hodince předchází milion věcí, který ve skutečnosti vůbec nemusíte dělat, ale tak nějak už to patří k vánocům a všem těm reklamám a plakátům od iStylu o tom, jak moc šťastný bude vaše dítko, když pod stromečkem najde zařízení, díky kterýmu vás může jen účiněji a efektivněji ignorovat. Dost se v tom začínám ztrácet, protože cítím prostě jen smutný a zlý pocity, když na tohle všechno myslim a existuje asi tak milion věcí, který jsou na tom strašně špatně, co bych vám sem napsal a tak se mi to všechno strašně míchá. Není to ani užitečnej smutek, je to zbytečnej smutek způsobenej tím, že většina z váš prostě neumí přemýšlet sama za sebe. Necháváte za sebe přemýšlet kolektivní vědomí o tom, co je správně a co to vánoce vlastně jsou. Už vás nenapadne, jestli byste raději stáli hodiny ve frontách na dárky, platili svým časem (ne pěnezi, protože peníze jsou forma času) za to, abyste mohli nadále ve větší míře mrhat dalším svým časem při pořízení předmětů, který ve skutečnosti vůbec nepředstavujou to, co chcete vyjádřit. Jestli byste místo toho raději nezůstali doma u oblíbený knížky, u dobrýho čaje za 50 korun. Jestli ten čas ve frontách nejde využít spíš tak, že si svoje dítko položíte do klína, nebo si vedlě nej sednete a poprvý za nejspíš neskutečně dlouhou dobu se ho nezeptáta, jak se sakra doopravdy cítí. Jak vnímá všechno kolem sebe. Jestli není něco co pro sebe můžete udělat. Jestli ten čas nejde využít k tomu, abyste spolu šli spíš bruslit, projít se po centru v tom chumlu lidí, který to vůbec nenapadlo ve svojí bublině skutečnejch vánoc, kde nejde o dárky ale o to být skutečně spolu. Kde není třeba psát ani přát lidem, co vás nezajímaj ani dělat věci, co vás stresujou. Brát to prostě jako jeden z mála svátků, kdy fakt nemusíte ani h***o. Velkej palec dolu, všem vám teenagerům, který se nezastaví aby napínali ty svoje mozečky a řekli si, že vlastně nechtěj, aby si jejich rodiče působili tolik starostí s tím, aby sehnali všechny ty věci, který nepotřebujete a značky, se kterejma budete největší frájove před všema svejma kamarádama. Velkej palec dolů všem rodičům, který si neuměj dupnout a říct svým teenagerům velký tlustý NE. Velkej palec dolů vám všem, co nastavujete tyhle nepsaný pravidla a jste součástí tohohle velkýho hnusnýho chaosu jen proto, co by na to řekli ostatní a proto, že oni to tak přece dělaj. To vás nikdy nenapadlo, že žijete pod jednou střechou s lidma vlastní krve a přitom se vlastně vůbec neznáte? Netušíte nic o hloubkách svýho vědomí a duše? Já tohle prostě nedokážu vypsat, fakt ne. Nějak to nejde. Já se akorát půjdu schovat, dokud tohle všechno nepřejde a dokud zas nebude po týhle velký šarádě. Sůj vánoční dárek jsem už dostal, ve formě novýho člověka, kterýho jsem nedávno poznal a kterej se jmenuje Ama. Ve formě jejích myšlenek, se kterejma souhlasim a těch mejch, kterejm rozumí. Ve formě toho, co budem dělat. Ve formě všech těch změn, co jsem na sobě a na všem kolem sebe udělal za poslední týdny, na který jsem hrdej. Možná si řeknete, že jsem zbytečně negativní a koukám na to moc kriticky, že to tak nejspíš není. Jestli si tohle říkáte, fajne, třeba nebudete tak úplně jedni z těch, na který to pasuje. Ti, kterým tohle bude aspoň trošku blízko to pochopí, i když jsem to napsal kostrbatě a nevyjádřil, co jsem skutečně chtěl. Těm, kterým tohle připadá jen jako zbytečnej a hloupej sloh, Veselý vánoce.. svátky klidu a míru.

22/12/2016

Instantní a Ama kujou pikle.

Tímto Vám chci všem opravdu strašně moc poděkovat za všechny milé zprávy, komentáře, sdílení a reteeety a podporu a neuvěřitelný reakce na fotky i popisky, o kterých mi píšete a vyprávíte nebo ty, kterých jsem svědkem. Web měl přes tisíc sto návštěv za dva dny, na což "kolegové" dřou nesrovnatelně dýl, než já a já díky vám dostávám svému jménu, a jsem prostě Instantní i v tomhle. Zdá se, že vás hodně zajímá kategorie, kde se můžete zeptat a tak brzy přidám pár dalších otázek a i nějaké od sebe sobě toho, co by vás mohlo zajímat. Opravdu se snažím odpovědět všem na zprávy, strhla se jich ale hotová lavina a tak se prosím nezlobte, když to chvíli trvá. Navíc jsem na povídání nikdy nebyl sociálně síťovej a do budoucna to spíš zkusím zařídit tak, abych se s vámi mohl spíš potkat!) ještě jednou vám moc děkuji, a tady máte jednu Amunku z naší noční toulky.

PS: už zas něco chystám(e).

20/12/2016

Dnes jsme s Dančou v dobré čajovně (výborný podnik na Můstku) povídali o zvláštním tématu, a to je pocit viny. Ne u mužů, tohle se týká jen žen. Povídala mi o situaci, kdy v autobuse začal manžel/přítel (idiotský kretén) mlátit svoji křehkou polovičku. Autobusák sice zastavil a vyrazil ho, ale ona se pravděpodobně později stejně nevyhnula dvojnásobku původního násilí, za opovážlivost mu uniknout a dost pravděpodobně ještě cítila,že je to její vina. Danča se mi přiznala, že když se k ní přítel dřív choval hnusně, cítila i ona, že jsou jeho verbální urážky a způsob jak se k ní chová její vina a omlouvala se mu. Když to takhle napíšu, zní to strašně absurdně. Možná proto tomu většinou věnujeme tak málo pozornosti, myslíme si, že to prostě není možný. Jenže tohle se bohužel děje každý den a mnohem častěji, než bychom si vůbec dokázali představit. A když se mnoho z vás, milé slečny ohlédne zpět tak si vzpomenete, že se to v silnější či slabší formě dělo i vám. Teď mluvím k Vám, zástupkyně křehkého pohlaví. Nejsem sice věřící, ale říká se "bůh stvořil ženu z Adamova žebra, aby byla chráněna a bylo o ní pečováno, ne z jeho chodidla, aby se po ní šlapalo." Ať už máte sebevětší pocit viny, ať už jste udělala cokoliv, i kdybyste svého drahého třeba podvedla, nikdy to jemu ani nikomu jinému nedává žádné právo k tomu vás uhodit, nebo vás jakkoliv jinak napadat, ať už verbálně či fyzicky. Takovej člověk je prostě slaboch, je to vada jeho charakteru, ne vaše. Je to jeho slabost, ne vaše. Je to jeho vina, ne vaše a nikdy to vaše vina nebude. Nikdy nikoho nenechte, aby po vás šlapal. Strašně moc žen nezná svoji cenu a mě to plní šíleným smutkem. Strašně mě štvou i ty maličkosti, který slyším o tom, jak se k nějaké mé kamarádce chová její přítel i když jsou to věci typu, že ji když už je večer nepřijede vyzvednout domů, nebo ji naopak nechá jet samotnou. Že se nestará aby byla prioritou jeho pozornosti a nechá ji cítit se odstrčenou, nebo smutnou. Že jsou pro něj důležitější jeho přátelé ale tohle je zas způsobený tím, že většina z vás prostě neumí být sama a tak kývnete i někomu, koho třeba v hloubi duše nechcete. Ze vztahu se stala věc, kterou se sluší mít a tak ji prostě máte stejně bezmyšlenkovitě, jak bezmyšlenkovitě kupujete všechny ty věci, který nepotřebujete. Kvůli ostatním, ne kvůli sobě. Teď se všechny z vás na chvíli zastavte, zhodnoťte jak se k vám chová váš přitel/manžel. Jestli najdete cokoliv, co vás nutí cítit se nedoceněné, smutné, nebo vám ubližuje, řekněte mu to. Pokud se nebude starat, jednoduše za to nestojí a myslím, že přes tohle prostě vlak nejede. Na světě je spousta lidí a opírat se o lidi, kteří ve skutečnosti nabízí jen falešný pocit podpory tím, že je můžete nazývat přítel/manžel za to prostě nestojí. Na světě je milion chlapů a ti, kteří za to stojí ještě zdaleka nevymřeli, i když to tak vypadá. Jen prostě nereagují na polonahý fotky a jiný vyzývavý způsoby. Prostě ho nechte plavat, poznejte se, najděte svojí cenu, naučte se být sama a mějte oči otevřený, on příjde. Naučte se milovat sama sebe a už nikdy nikomu nedovolte, aby po vás šlapal. Nikdy.

19/12/2016

Tak je to tu) od teď se dá Instantní Fotograf i najmout. Teda, skoro. Nějaký ty podmínky tam jsou. Ty a odpovědi na vaše otázky najdete na http://www.instantnifotograf.cz

Dlouho jsem měl za to, že za peníze fotit nikdy nebudu a za celý rok jsem odmítl všechny zakázky krom dvou. Byl jsem totiž apatik kvůli složitostem v rodině a složitostem vlastní povahy. A v životě apatika je cokoliv co ho vydrží bavit dýl než týden strašná vzácnost a věci co vás baví se vám většinou znechutí, když do nich začnete tahat práci a tak jsem měl panickou hrůzu z toho brát zakázky. Díky Léně jsem si ale uvědomil, že všechno je jenom etapa. Nemůžeme být naivní a čekat, že nám něco vydrží na celý život. Možný to je, ale očekávat bychom to neměli a hlavně bychom se nikdy neměli v ničem omezovat, protože stejně nikdy nevíme, co bude zítra. Navíc, moje drzounský podmínky mi zajistí, že budu fotit se super lidma i tak a prý budu jak Bergstein. Takže od teď budu dělat co mě baví pro sebe místo zaprodávání duše prací pro někoho jiného. Navíc se tím strašně probouzím a začínám si užívat života. Takže je nasnadě otázka i pro vás. Jste vy spokojený se svým životem? S tím co děláte? Posloucháte svoji duši? V čem se omezujete? Máte strach z budoucnosti, i když nemůžete vědět jaká bude? Možná je na čase změna i pro vás.

Btw. to na fotce jsem já, těší mě!)
Strašně moc děkuji své zlaté Janičce Hajčiové a Léně za podporu a rady 💙💙 Tak tedy, vzhůru na freelancing! (Až mě uvidíte někde pod mostem, připomeňte mi kdyžtak, že je to moje vina.)

Instantní Fotograf

10/02/2017

09/02/2017

09/02/2017

06/01/2017

01/01/2017

26/12/2016

25/12/2016

23/12/2016

22/12/2016

20/12/2016

19/12/2016

Adresa

Internetová stránka

Upozornění

Odkazy

Sdílet

Kategorie