05/06/2026
Sedím na skále vysoko nad hlubokým kaňonem Vltavy, kde se řeka líně stáčí do dokonalé podkovy, a pode mnou se rozprostírá nekonečné moře zelených lesů. Ten pohled z výšky, který v sobě nese neuvěřitelný klid... Ale taky hlubokou pravdu o mém životě. Tento moment, uprostřed divoké přírody, to posouvá ještě dál – k archetypu vlka samotáře.
Být vlkem samotářem v dnešní době ale znamená čelit neustálému nepochopení. Pro lidi, kteří potřebují permanentní společenský šum, aby jim život dával smysl, občas působím jako podivín. Když odmítnu páteční akci s kamarády, zahradní rožnění a raději strávím víkend sám v lesích či na cestách, lidé mají tendenci si to vykládat jako aroganci nebo odtažitost. Pravda je přitom úplně jinde. Není v tom žádná nadřazenost, zatrpklost vůči lidem, ani zášť vůči světu. Je to jen moje hluboké, introvertní jádro, které k životu a dobíjení baterek zkrátka potřebuje absolutní ticho, kterému dávám zcela dobrovolně přednost před zdvořilostním mlácením prázdné slámy. Nevymezuji si hranice proto, abych se lidem stranil, ale abych si chránil svůj vlastní vnitřní prostor.
Tento specifický pohled na svět se odráží i v mých krocích, které mě často zavádějí mimo vyšlapané cesty. Někdy je to o samotě v sedle, když nastartuju svoji Čertici a nechám za sebou všechen ten každodenní shon. Ten pocit, když krajina kolem ubíhá, vítr se do mě opírá a já vnímám jen zvuk motoru a silnici před sebou, je pro mě tou nejčistší formou svobody. Právě na těchhle výpravách, kdy jsme jen já a moje motorka, si nejvíc čistím hlavu.
Čertice mě často doveze i na místa, kam se ostatní bojí nebo je to ani nenapadne, a kde nacházím fascinující paralelu k lidské duši. Mám na mysli urbex – objevování opuštěných, chátrajících míst, která kdysi pulzovala životem a dnes tiše podléhají neúprosnému běhu času. Právě v těchto zapomenutých objektech, starých továrnách, sanatoriích, nemocnicích, kdysi honosnách vilách a palácích, nebo obyčejných opuštěných domech se nejvíc ukazuje, co znamená být sám a přitom v sobě nést hluboký příběh dějů a osudů minulých. Tyto výpravy do minulosti a jejich syrovou atmosféru už dlouho formuji a sdílím pod hlavičkou svého projektu Oᴛɪsᴋʏ ᴄ̌ᴀsᴜ - Uʀʙᴇx
Když se podívám na tuto fotku, kde sedím na skále zády do záběru, vidím člověka, který nepotřebuje publikum, aby prožíval silný okamžik. Nepotřebuji ten pohled s někým hned sdílet, aby měl pro mě hodnotu. Moje introvertní povaha mi umožňuje vnímat svět v jeho čisté, nefiltrované kráse. Stejně jako ta řeka pode mnou, která si po tisíciletí proráží vlastní cestu tvrdou skálou, i já si kráčím svou vlastní krajinou – ať už tou přírodní, v sedle motorky, nebo tou betonovou, plnou tichých vzpomínek z urbexových cest.
Single život pro mě přestává být pouhou „životní fází“ nebo čekáním na někoho dalšího. Je to svébytná, plnohodnotná cesta, která mi dává obrovský nadhled. To, že nežiji v permanentním sepětí se smečkou, neznamená, že nedokážu vnímat krásu světa nebo lidské vztahy. Naopak. Právě proto, že si udržuji odstup, objevuji zapomenutá místa a zaznamenávávám ty prchavé otisky času, dokážu opravdovost věcí vnímat mnohem ostřeji. A když pak ze své skály, z motorky nebo z útrob opuštěných budov, nebo starých dolů sestoupím zpět mezi lidi, nepřicházím jako někdo, kdo potřebuje zaplnit prázdnotu, ale jako někdo, kdo je vnitřně celistvý a pevný.
