31/08/2026
Archivní vzpomínka z roku 2014, která představuje pravděpodobně mou vůbec první urbexovou fotografii, kdy jsem se osmělil stoupnout si před objektiv. V té době ještě stránka Otisky času-urbex neexistovala a „rok ještě chodila po houbách“. Píše se éra, kdy si nikdo v Česku ještě ani neuměl představit, jakou masivní popularitu si fenomén opuštěných míst jednou vydobije.
Mě sice prolézání všemožných ruin bavilo už od dětství, ale zrovna tahle záložní nemocnice v Jílovém u Prahy byla tenkrát – vzhledem k tomu, že mám na Jílovsku chatu – mou vůbec nejoblíbenější urbexovou lokací. Vracel jsem se tam tak často, až jsem to místo vnímal jako svou vlastní, osobní „Zónu“, kam jsem chodil relaxovat, uchyloval se do ní jako do útočiště před starostmi všedního dne...
Bohužel, v tomhle mém osobním ráji nehrály roli jen rezavějící operační sály, ale i docela jiné pudy. Měl jsem totiž tehdy jednu nejmenovanou kamarádku, která měla nejen výstavní vnady, ale i líbeznou tvář – takže s ní by byla výsledná fotografie o mnoho koukatelnější. Zatoužil jsem ji zvěčnit přesně v tomhle průhledu mezi bývalými operačními sály a vzal ji s sebou v době, kdy byla nemocnice ještě v dosti zachovalém stavu.
Slečna se mi tenkrát velice líbila a já tajně doufal, že ji ukecám k nafocení nějakých těch odhalenějších, lechtivě hambatých aktů, na kterých by vynikly její přednosti hodné filmů pro dospělé. S tím samozřejmě souvisely i ty mé postranní úmysly – získat nejen její dmoucí vnady, ale i srdce. ❤️
Co vám budu vyprávět, abych byl stručný. Co já se naprosil a nahovořil, aby si aspoň sundala tričko a stoupla si na mnou vybranou značku. Odpověď zněla jasně a stručně: „NE!“🤦
Nezbylo mi než sklopit uši a jít si před ten svůj objektiv stoupnout sám. 🙈 A protože v počátcích českého urbexu platilo nepsané pravidlo skrývat svou tvář a zůstat v anonymitě, abychom neprozradili, kdo za stránkami vlastně stojí, byl jsem nucen schovat obličej do plynové masky. Ona kamarádka pak zmáčkla spoušť a na světě byl snímek, který jsem hned tenkrát myslím trefně pojmenoval: „Spoután k urbexu“.
Slečnu se mi v té mé osobní Zóně nepodařilo ani zvěčnit fotoaparátem, ani uhranout, jaký že jsem to dobrodruh, ale ani ani ji obloudit. 🤦
Netrvalo dlouho, našla si nějakého jiného pazgřivce a čas ji odvál kamsi do neznáma. Od té doby jsem na urbexy začal jezdit – až na malé výjimky – sám. A tak si teď, kromě touhy po zhmotnění malovaných krásek od JWM, aspoň tajně představuji a doufám, že na nějakém dalším urbex průzkumu mi zcela náhodně karma, osud, nebo vyšší moc, přihraje do cesty nějakou ladnou kolegyňku urbexerku, která bude nejen svolná k pózování před objektivem, ale možná i povolná k tomu obloudění.
Takže jestli někdy, někde v nějaké opuštěné budově, nebo v podzemí potkáte osamělého, trudomyslného chlapíka v plynové masce a se zrakem upřeným do prázdna, tak si buďte jisti, že jsem to já. 🥲🙈😂🤣
