01/05/2026
LOVE LETTER Moje milá,
pamatuješ si, jak jsi v patnácti měla strašný mindrák z těch pih na obličeji, které teď, o 35 let později, thajské sluníčko poctivě vykreslilo ve Tvé tváři?
Pamatuješ si, jak jsi nesnášela svůj zakřivený nos, který se z určitého úhlu jevil jako křivá skoba?
Pamatuješ, jak ses neuměla usmát na fotografku, která tě fotila na tvoji první občanku?
Pořád opakovala: „Zvedni koutek… zvedni koutek… usměj se…“
A ty ses za boha nechtěla usmát, protože bys musela ukázat svoje zuby. Ty, které na ortodoncii trápili rovnátky (které jsi nosila jen v noci a o samotě) — a které stejně nic nespravily. Jen přidaly další „vadu na kráse“.
Pamatuješ si, jak jsi nesnášela culíky, které ti máma utahovala tuhými gumičkami, a tys chtěla nosit rozpuštěné vlasy?
Tak teď tohle všechno můžeš konečně hodit za hlavu.
Když je ti padesát, tvoje tvář se za tu dobu tolik změnila, že už v ní tu patnáctiletou holku skoro nevidíš.
A místo toho řešíš vrásky, stárnutí a nevratné změny.
Jenže právě v nich je napsaný celý život.
Příběh, který se psal slzami i smíchem. Bolestí i radostí.
Opravdu bys tohle všechno chtěla vyretušovat a vymazat jen pro iluzi mládí?
Když jsi byla mladá, tvoje hlava si stejně vždycky našla nějaké chyby. Na té tehdy hladké, napnuté dívčí tváři.
Není čas se na tu sebekritiku konečně vykašlat?
Nepromarni ani den.
Protože až ti bude sedmdesát, dala bys cokoliv za to, abys vypadala jako v padesáti.
Přijmi svůj příběh vepsaný do tváře.
A neodháněj tu patnáctiletou holku, která vůbec nevěděla, co se sebou.
Pořád tam někde uvnitř je.
A čeká, až všechny ty pihy konečně přijmeš s láskou.
—
Připomíná Ti něco tenhle dopis, který jsem napsala sama sobě?
Jestli chceš, můžeš svůj příběh jednou vidět i očima někoho jiného.
Jemně. Pravdivě. Bez retuše.
Taková, jaká doopravdy jsi.
Protože takhle jsi dokonalá.❤️
Až budeš připravená, dej vědět své Emě fotografce.
