18/08/2026
33/52 Jak bojuju proti tomu, že mi šéfuje algoritmus a taky nejdrsnější šéfka ever (ano, jsem to já)?
Jak si uchránit radost z focení, i když podléhá obrovskému tlaku – páč práce?
Jak si najít chvilku na hraní si, experimentování, dělání chyb a objevování zázraků?
Řešení je snadné, ale někdy těžko realizovatelné.
Nikdy na to volný čas nezbude,
pokud si ho nenapíšu do diáře...
A píšu si ho tam každý týden.
Protože Projekt 52 znamená každý týden jednu fotku, u které nedělám kompromisy.
Fotím úplně obyčejné věci, čím obyčejnější, tím lepší – žádné načančané a naaranžované zátiší pro Instagram.
Ta vizuální upřímnost je pro mě strašně důležitá.
Je to moje ochrana kreativního kouzla před vyhořením. A že toho horka z marketingových, prodejních a strategických ohňů je až až...
Člověk v tom může velice lehce ztratit sám sebe
a vlastně i důvod, proč to všechno dělá.
Protože mimo jiné, když si uděláte z koníčka práci, musíte si za A) najít jiného koníčka
a za B) toho původního koníčka, co už je prací,
si nesmíte znechutit. Tlakem na výkon, na peníze,
na viditelnost.
Ano, někdy se úplně zapomínám sebeprezentovat
a poletuju si na umělecké vlně, a pak mě čísla na mém bankovním účtu zastaví...
Ale nemám prostě ráda tvrdý byznys – ten můj je jemný, empatický, rozdávající hezké okamžiky a tvořící vzpomínky.
Ale z něčeho musí žít jak tvorba, tak i tvořitel...
Najít tu rovnováhu – to je moje každodenní práce.
A co vás chrání, abyste hořeli a nevyhořeli?
