26/05/2026
Poslední zavolání, příběh ze života, bohužel
Jak smutně reálné, že tady, na tom místě, jsem naposledy slyšela ten hlas. Toho nejbližšího, co už na nemocnice rezignoval. Bojoval dlouho, ale prohrál. A tady, v tento den, mi naposledy zavolal. Snad, však jisto jistě, tušit to, budu vlídnější a víc chápat, jak tělo i mysl poznamená těžká léčba a léky. Já to ale nevěděla. Sama jsem scházela jeho nemocí. A když odešel, pak zbyl jen stesk. A výčitky.
I to je život. A i to nám náleží. Zaznamenat. Ty vzpomínky. I když někdy s bolestí vlastní... 😇😢❤
👉 follow my fb profile:U.L URBEX professional/official profile
we Love the Urbex Life 🖤
👉či přímo videjko? Tím být de facto u toho? Máme hromadu videí. A další přibývají... tak follow here, TikTok: https://www.tiktok.com/ 😎
👉 nebo trochu urbex and poetry? Takové barvité přiběhy, něco intelektuálního? Pak jukni na Instagram: https://www.instagram.com/love.the.urbex.life/ 🥹😇
(Last call, a story from life, unfortunately. How sadly real that here, in that place, I heard that voice for the last time. The one closest to me, who had already resigned himself to the hospital. He fought for a long time, but lost. And here, on this day, he called me for the last time. Perhaps, but surely, knowing it, I will be kinder and more understanding of how the body and mind are affected by difficult treatment and medication. But I did not know it. I myself missed his illness. And when he left, all that remained was longing. And remorse. That too is life. And that too belongs to us. To record. Those memories. Even if sometimes with pain of our own)
