Oᴛɪsᴋʏ ᴄ̌ᴀsᴜ - Uʀʙᴇx

Oᴛɪsᴋʏ ᴄ̌ᴀsᴜ - Uʀʙᴇx Fotografie z mých toulek po opuštěných místech s geniem loci, po podzemí, hřbitovech a památkách všeho druhu...📷

Sedím na skále vysoko nad hlubokým kaňonem Vltavy, kde se řeka líně stáčí do dokonalé podkovy, a pode mnou se rozprostír...
05/06/2026

Sedím na skále vysoko nad hlubokým kaňonem Vltavy, kde se řeka líně stáčí do dokonalé podkovy, a pode mnou se rozprostírá nekonečné moře zelených lesů. Ten pohled z výšky, který v sobě nese neuvěřitelný klid... Ale taky hlubokou pravdu o mém životě. Tento moment, uprostřed divoké přírody, to posouvá ještě dál – k archetypu vlka samotáře.

Být vlkem samotářem v dnešní době ale znamená čelit neustálému nepochopení. Pro lidi, kteří potřebují permanentní společenský šum, aby jim život dával smysl, občas působím jako podivín. Když odmítnu páteční akci s kamarády, zahradní rožnění a raději strávím víkend sám v lesích či na cestách, lidé mají tendenci si to vykládat jako aroganci nebo odtažitost. Pravda je přitom úplně jinde. Není v tom žádná nadřazenost, zatrpklost vůči lidem, ani zášť vůči světu. Je to jen moje hluboké, introvertní jádro, které k životu a dobíjení baterek zkrátka potřebuje absolutní ticho, kterému dávám zcela dobrovolně přednost před zdvořilostním mlácením prázdné slámy. Nevymezuji si hranice proto, abych se lidem stranil, ale abych si chránil svůj vlastní vnitřní prostor.

Tento specifický pohled na svět se odráží i v mých krocích, které mě často zavádějí mimo vyšlapané cesty. Někdy je to o samotě v sedle, když nastartuju svoji Čertici a nechám za sebou všechen ten každodenní shon. Ten pocit, když krajina kolem ubíhá, vítr se do mě opírá a já vnímám jen zvuk motoru a silnici před sebou, je pro mě tou nejčistší formou svobody. Právě na těchhle výpravách, kdy jsme jen já a moje motorka, si nejvíc čistím hlavu.

Čertice mě často doveze i na místa, kam se ostatní bojí nebo je to ani nenapadne, a kde nacházím fascinující paralelu k lidské duši. Mám na mysli urbex – objevování opuštěných, chátrajících míst, která kdysi pulzovala životem a dnes tiše podléhají neúprosnému běhu času. Právě v těchto zapomenutých objektech, starých továrnách, sanatoriích, nemocnicích, kdysi honosnách vilách a palácích, nebo obyčejných opuštěných domech se nejvíc ukazuje, co znamená být sám a přitom v sobě nést hluboký příběh dějů a osudů minulých. Tyto výpravy do minulosti a jejich syrovou atmosféru už dlouho formuji a sdílím pod hlavičkou svého projektu Oᴛɪsᴋʏ ᴄ̌ᴀsᴜ - Uʀʙᴇx

Když se podívám na tuto fotku, kde sedím na skále zády do záběru, vidím člověka, který nepotřebuje publikum, aby prožíval silný okamžik. Nepotřebuji ten pohled s někým hned sdílet, aby měl pro mě hodnotu. Moje introvertní povaha mi umožňuje vnímat svět v jeho čisté, nefiltrované kráse. Stejně jako ta řeka pode mnou, která si po tisíciletí proráží vlastní cestu tvrdou skálou, i já si kráčím svou vlastní krajinou – ať už tou přírodní, v sedle motorky, nebo tou betonovou, plnou tichých vzpomínek z urbexových cest.

Single život pro mě přestává být pouhou „životní fází“ nebo čekáním na někoho dalšího. Je to svébytná, plnohodnotná cesta, která mi dává obrovský nadhled. To, že nežiji v permanentním sepětí se smečkou, neznamená, že nedokážu vnímat krásu světa nebo lidské vztahy. Naopak. Právě proto, že si udržuji odstup, objevuji zapomenutá místa a zaznamenávávám ty prchavé otisky času, dokážu opravdovost věcí vnímat mnohem ostřeji. A když pak ze své skály, z motorky nebo z útrob opuštěných budov, nebo starých dolů sestoupím zpět mezi lidi, nepřicházím jako někdo, kdo potřebuje zaplnit prázdnotu, ale jako někdo, kdo je vnitřně celistvý a pevný.

Tma pod námi byla absolutní, pohlcovala i záři našich čelovek. Stáli jsme na hraně staré těžební jámy, odkud se do hlubi...
04/06/2026

Tma pod námi byla absolutní, pohlcovala i záři našich čelovek. Stáli jsme na hraně staré těžební jámy, odkud se do hlubin táhla jen tenká, napnutá statická lana. Vzduch voněl chladem, vlhkostí a charakteristickým kovovým závanem zvětrávajícího železa.

​„Všechno v poho, lana jsou ukotvená za dvě kotvy“ zahlásil Vašek a naposledy škubnul za uzly. Lišák si mezitím s klidem starého mazáka rovnal matice na karabinách a s lišáckým úsměvem prohodil: „Kdo se bojí, nesmí do podzemí. Tak šup, ať tam nejsme do rána.“

​Jako první jsem šel do lana já. Cvaknutí do mailony sedáku, kontrola Stopáka - samoblokujícího brzdiče a pak už jen krok do prázdna. Sestup do hloubky zhruba 150 metrů byl čistý montanistický rituál. Metr po metru jsem klesal podél mokrých, temně rudých stěn protkaných žilami magnetitu. Lana v té hloubce příjemně pružila. Nad sebou jsem občas zahlédl jen mihotavá světla, jak se do šachty pouštěla Bóža.

​Sestup trval věčnost a zároveň pár minut. Pak se stěny šachty náhle rozestoupily do stran a mé nohy konečně dosedly na pevnou, sutí pokrytou zem.
​Když jsme dole stáli všichni, na chvíli jsme zhasli světla. To ticho a absolutní tma starého dolu vás vždycky dostanou. Pak jsme současně nahodili dálkové reflektory.

​„Ty kráso...“ vydechl Tomáš a Bóža jen tiše hvízdnula.
​To, co se před námi otevřelo, nám vyrazilo dech. Stáli jsme na dně obrovské, dechberoucí vydobyté komory. Stropy se klenuly desítky metrů nad námi, kam už naše světla sotva dosáhla. Všude kolem se tyčily gigantické pilíře, které staří horníci nechali netknuté, aby udrželi váhu masivu nad sebou. Stěny hrály odstíny hnědé, červené a černé a v záři reflektorů se slabě třpytily krystaly železné rudy. Byla to monumentální podzemní katedrála, památník lidské dřiny a síly přírody, kterou jsme v tu chvíli měli celou jen pro sebe.

TAM KDE PRACH VYPRÁVÍ MODLITBYZnáte ten pocit? Ten, když se ocitnete na kůru, kde se zastavil čas, a před vámi se rozpro...
03/06/2026

TAM KDE PRACH VYPRÁVÍ MODLITBY

Znáte ten pocit? Ten, když se ocitnete na kůru, kde se zastavil čas, a před vámi se rozprostře prázdnota, která je paradoxně plnější než kterýkoli rušný kinosál? Přesně takový okamžik jsem zažil na tomto místě, u starého varhanního pultu, který už desetiletí neviděl ruce hudebníka. Je to můj oblíbený úhel pohledu – z výšky, odkud můžu tiše pozorovat opuštěný prostor pod sebou, navíc takto dechberoucí.

Opuštěné kostely mají pro mě zvláštní kouzlo. Je v nich zapsaná veškerá naděje, strach i víra lidí, kteří zde po staletí klečeli. Moje urbexové výpravy mě nejraději vedou právě sem, pod klenby, které už dávno nejsou útočištěm věřících, ale stále chrání vzpomínky.

A tato zámecká kaple, která se přede mnou otevírá, má příběh, který se vryl hluboko do jejích zdí. Její historie sahá do dob vrcholného baroka, kdy byla vystavěna jako hrdý doplněk sídla jednoho známého šlechtického rodu. Po staletí sloužila jako místo tichých rodinných modliteb i velkolepých bohoslužeb. Bohužel, polovina 20. století k ní nebyla milosrdná a po sérii konfiskací a rabování se ocitla téměř v zapomnění. Právě tyto varhany, na které se díváte, jsou krom nádherné barokní nástěnné výzdoby, jedním z dochovaných svědků její zašlé slávy. Když na ně člověk pohledí zblízka, uvědomí si, že nejsou mrtvé. Pod vrstvou prachu stále dřímá jejich duše – věřím, že jsou stále funkční a stačilo by tak málo, aby se do nich opřel vzduch a jejich tóny znovu mocně rozezněly celý tento chátrající prostor.

A proč jezdím vždycky sám? Odpověď je jednoduchá: ticho a klid.

Na urbexové výpravy se vydávám bez doprovodu, abych mohl načerpat tamní atmosféru bez jakéhokoli rozptylování. V klidu rozjímám o smyslu života, o pomíjivosti lidského díla a o věčnosti... Na podobných místech, kde je jedinou společností prach a ozvěna mých vlastních kroků, mám ten nejlepší prostor pro fotografickou inspiraci.

S partou dalších urbexových průzkumníků bychom si možná vyměnili pár technických rad, vzájemně se socializovali, ale ztratil bych to nejdůležitější – tichou, soustředěnou chvíli pro pohroužení se do vlastního nitra. Další lidé by mě jen rozptylovali, odváděli mou pozornost svými komentáři a narušovali ten posvátný prostor klidu, který je pro mě tak zásadní. Tady, u těchto starých kláves, které stále čekají na svůj velký návrat, jsem našel nejen vizuální klenot, ale i místo pro tiché přemýšlení o věcech, které v rušném světě tam venku snadno zaniknou.

KDYŽ ČAS ZAPOMENE ZAVŘÍT DVEŘEPrach v téhle místnosti nebyl jen obyčejnou špínou; byl to sediment uplynulých desetiletí,...
02/06/2026

KDYŽ ČAS ZAPOMENE ZAVŘÍT DVEŘE

Prach v téhle místnosti nebyl jen obyčejnou špínou; byl to sediment uplynulých desetiletí, tichý svědek, který milimetr po milimetru pokrýval vše, co tu zbylo. Když jsem překročil práh tohoto opuštěného domu u našich německých sousedů, hned mi došlo, proč se mu v urbexové komunitě přezdívá "Dům sběratele" nebo "Dům Lví srdce".

Zatímco venku panovalo hřejivé ticho, uvnitř jako by se zastavil samotný čas. Světlo, které sem pronikalo skrze stará okna, sice nemělo ty filmové, ostře řezané sluneční paprsky, ale jeho jemná, rozptýlená záře stačila k tomu, aby odhalila neuvěřitelnou scenérii.

Moje oči okamžitě upoutal masivní historický lustr. Už neležel na zemi, jak tomu bývá v úplně vypleněných ruinách. Někdo – snad jiný průzkumník s citem pro kompozici – ho s úctou vyzvedl a položil přímo na střed kulatého stolu. Ten byl pokrytý vrstvou opadané omítky a prachu, stejně jako osamělá židle stojící opodál. Všechno působilo až divadelně aranžovaným dojmem, jako by si tu majitel jen na chvíli odskočil.

Před cestou jsem si detailně procházel poznámky o historii tohoto místa, které dávala dohromady jedna urbexová kolegyně. Podle jejích archivních zjištění patřil dům muži jménem Olaf, jehož sběratelská vášeň hraničila s posedlostí. Nebyl to ale obyčejný vetešník. Schovával umělecké kousky, starožitný nábytek a předměty, které v sobě nesly ducha staré nobility. Přezdívka Lví srdce prý odkazovala na erbovní motivy a odvahu, se kterou se majitel snažil uchovat kousky minulé éry uprostřed modernizujícího se světa. Po jeho náhlém odchodu, ke kterému došlo přímo v domě, tam po smrti prý ležel po 4 týdny, než ho našli. Pak rodina zřejmě z piety dům uzamkla a nechala ho napospas osudu. Právní spory a zapomenuté dědictví pak vykonaly své.

Zvedl jsem svůj Canon a přes hledáček objektivu jsem zachytil tu zvláštní harmonii chaosu a elegance – kontrast mezi kamenným krbem v popředí a temným, vyřezávaným příborníkem v rohu místnosti.

Když jsem stiskl spoušť, tichý klapot zrcátka prořízl absolutní ticho domu. Věděl jsem, že tahle fotka nepotřebuje žádné přehnané efekty ani drastické úpravy. Stačilo jen zachytit syrovou atmosféru místa, kde lidské příběhy skončily a začala vláda prachu. Každý takový záběr je jen dalším otiskem času, který si odtud odnáším – s úctou, bez doteku, jen jako tichý svědek.

Stál jsem tam úplně sám. Uprostřed té monumentální tichosti, kterou narušovalo jen občasné zapraskání v konstrukci nebo ...
01/06/2026

Stál jsem tam úplně sám. Uprostřed té monumentální tichosti, kterou narušovalo jen občasné zapraskání v konstrukci nebo vzdálené kapání vody. Skrz obrovský prosklený strop, přesně tak, jak to zachycuje tento snímek, se dovnitř lilo tlumené denní světlo a osvětlovalo tu neskutečnou secesní nádheru bývalého lázeňského hotelu. Zbyly tu jen nástěnné sloupy, zdobné štuky, prázdné balkónky a lustry, které už dávno nikomu nesvítí k tanci.

Na své urbexové výpravy jezdím téměř výhradně sám. Samota mi dává svobodu vnímat genius loci bez cizích hlasů, nespěchat, splynout s historií místa a soustředit se na každý detail v hledáčku. Je to svým způsobem meditace...

Jenže pak přijdou okamžiky a místa, jako je tento epesní sál, kde ta absolutní samota začne tak trochu tížit. Člověk stojí uprostřed té pomíjivé krásy a najednou ucítí silnou, až palčivou touhu ten moment s někým dalším sdílet. S nějakou spřízněnou duší. Otočit se, ukázat na tu velkolepost a vidět v cizích očích stejný úžas. Protože některé zážitky jsou tak silné, že je lidská duše nechce nést úplně sama.

⚠️ NOVÉ VIDEO NA KANÁLE BADATELÉ! ⚠️​Tajemství Svatého Hostýna: Hledáme zapomenutý hrob valašského hrdiny​Svatý Hostýn j...
30/05/2026

⚠️ NOVÉ VIDEO NA KANÁLE BADATELÉ! ⚠️

​Tajemství Svatého Hostýna: Hledáme zapomenutý hrob valašského hrdiny

​Svatý Hostýn je protkaný legendami, duchovní energií a historií. Ale hluboko pod jeho povrchem a v zapadlých koutech starých kronik se skrývá tajemství, které nedává spát historikům, záhadologům, ani nám hledačům pokladů. Kam se poděly ostatky muže, který se nebál postavit osudu?

​V novém díle jsme spojili síly! Vyrazili jsme společně s Badatelé a s kolegy z Lokace Artefaktů z.s. , abychom rozpletli fascinující historickou detektivku...

Naším cílem nebylo nic menšího než pokusit se lokalizovat neznámý, časem zavátý hrob legendárního valašského hrdiny Jana Adama z Vacíkova.

​Co vás v tomto díle čeká?
​Především pátrání v terénu: Jaké stopy zanechal tento neohrožený muž na Moravě a proč jeho stopa končí právě na posvátném Hostýně?

​Moderní technologie v akci: S kolegy z Lokace Artefaktů z.s. jsme nenechali nic náhodě. Využili jsme veškerou dostupnou techniku, včetně georadaru, intuici, ale i mé spolehlivé virgule, abychom prohledali místa, kam lidská noha běžně nevkročí.

​Napětí do poslední minuty: Objevili jsme anomálie, které by mohly znamenat průlom v celém pátrání?
​Pohodlně se usaďte, tohle bude jízda plná historie, záhad a nefalšovaného badatelského nadšení... A abych vás jo nalákal ke shlédnutí, tak v příspěvku můžete vidět i mou maličkost. 🙈😀

Příští rok to bude přesně 400 let od smrti, nebo lépe řečeno zmizen...

A jde se na průzkum obřího opuštěného uranového dolu ☢️⚒
30/05/2026

A jde se na průzkum obřího opuštěného uranového dolu ☢️⚒

Adresa

Praha

Upozornění

Buďte informováni jako první, zašleme vám e-mail, když Oᴛɪsᴋʏ ᴄ̌ᴀsᴜ - Uʀʙᴇx zveřejní novinky a akce. Vaše emailová adresa nebude použita pro žádný jiný účel a kdykoliv se můžete odhlásit.

Sdílet

Kategorie