23/08/2026
Během focení často vzniká jakési intimní pouto. A není to jen u focení něčeho, kde není zrovna moc oblečení – to je úplně vedlejší. Pózovat před cizím člověkem, podělit se o svůj krátký příběh a zahodit svůj „ochranný plášť“ chce dávku odvahy. A já to vnímám a cítím. Ty změny během focení, to navázání důvěry, ta chuť něco zkoušet a na chvíli přestat hlídat sám sebe, to uvolnění a osvobození se. Jsem v tom s tebou. Prožívám to, vnímám to a plnými doušky se tím opíjím. Jsem rád, že jsem toho součástí a že mohu být ten, kdo tě může doopravdy vidět, byť jen na relativně krátkou chvíli…
Občas jsem si říkal, co je vlastně ten reálný výsledek. Ty fotky, nebo to, co se u toho prožívá? Postupem času mi došlo, že fotky slouží jako memento toho všeho.
A jak to máte vy? Ať už jsme spolu někdy fotili, nebo ne. Co si z focení odnášíte? Jsou to pro vás hlavně fotky, nebo i to, co se děje během jejich vzniku?