25/03/2025
Miluju tu atmosféru.
Matky dojatě objímají své děti.
Tatínkové pyšně oblékají tality a zadržují slzy.
Chlapec je nervózní, poprvé se stane středem pozornosti během bohoslužby a rituál bar micva ho uvede do náboženské dospělosti.
Rabín se usmívá na všechny přítomné a dodává podporu, kde je třeba.
Obzvlášť s milým na všudypřítomné napětí snáz zapomenete.
Když začnou hrát varhany (ano, i v synagoze), přítomní ztuhnou.
Obklopí je slavnostní pocit, zvážní a jsou plně přítomni v okamžiku.
Tady začíná má role.
Pohybuji se po synagoze tak, abych nenarušila průběh obřadu.
Dolaďuji poslední detaily s tatínkem, který má nachystanou kameru. Říkám mu, že mu prostě občas kvůli dobré fotce vlezu do záběru.
Je s tím v pohodě, mobil má umístěný na tripodu a ujišťuje mě, že fotky jsou důležitější, než jeho video.
Pak už jen proplouvám kolem přítomné rodiny.
Je jich dnes jen maličko.
Rodiče, mladší sestra a prarodiče z obou stran.
Atmosféra je nádherná.
Když se při děkování syna mamince z jeho očí začnou řinout slzy, přiskakuju s kapesníčkem a zachraňuju situaci.
Kapesník potřebuju taky.
A pak ho potřebuje i tatínek zahalený v talitu.
Celá synagoga se snaží zadržet slzy, ozývá se nervózní smích.
Každé setkání je jiné.
Každé setkání mě baví.
I když jsem si nemyslela, že studium judaistiky mě přivede k focení v synagoze, jsem šťastná, že tomu tak je.
Není to náhoda.
Tuhle cestu jsem si poctivě vyšlapala.
