27/05/2026
Hodně často myslíme na focení, když jsou děti malé. Když jsou miminka, batolata, předškoláci… tehdy máme pocit, že „teď je ten čas“, který si potřebujeme uchovat. Ale jedno období nám z toho často úplně vypadne a přitom je možná nejvíc přechodové.
Věk mezi zhruba 10 a 18 lety. Děti už nejsou malé, ale ještě nejsou dospělé. Mění se jim pohled, vztahy, jistota i blízkost k nám. A právě v tomhle období se často fotíme nejmíň, protože už to „nevypadá tak roztomile“, protože už se tolik nestaví před foťák, protože už to není „dětské focení“.
Jenže právě tohle je obrovská škoda.
Četla jsem, že kolem 12. roku dítěte máme za sebou přibližně většinu času, který s ním v aktivním dětství prožijeme. A pak už se to pomalu láme. Děti rostou, osamostatňují se, a my si najednou uvědomujeme, jak rychle to uteklo. A přitom focení v tomhle věku vypadá úplně jinak, než si lidé představují.
Není to nucené pózování. Není to „usměj se do foťáku“.
Je to společný čas, pohyb, smích, trochu odstupu, ale i blízkost, která tam pořád je.
Je to zachycení vztahu, který se mění, ale neztrácí.
Možná to v tu chvíli vypadá jen jako obyčejná procházka nebo odpoledne venku, ale jednou z toho budou fotky, které připomenou celé jedno důležité období mezi dětstvím a dospělostí.
A to je období, které si zaslouží být vidět úplně stejně jako všechna ostatní. 🤍📸
