04/05/2026
„Nesluší ti být vážná. Prostě se usmívej a to stačí.“
— napsala mi nedávno moje spolužačka na backstage z focení.
Nejdřív jsem se ze zvyku naštvala. Protože od dětství jsem se styděla za svůj „bitch face“* a často slýchala zbytečné otázky: „Proč jsi tak zamračená/smutná/naštvaná? Co se stalo?“
*Bitch face je výraz bez úsměvu, který může působit přísně nebo naštvaně.
Abych lidi nemátla, naučila jsem svaly svého obličeje být pořád v pohotovosti.
Úsměv Mony Lisy – když jsem v klidu.
Úsměv Jokera – když mě něco trápí.
Ale tyhle hry už dávno nehraju.
Usmívám se jen při doteku s krásou.
Směju se jen, když mě něco lechtá zevnitř.
Smutním, když přichází smutek.
Neskrývám slzy na veřejnosti.
Nepředstírám, když je v duši ticho.
Dnes mě nálepka „samotářky” neděsí a vidím v ní i svůj půvab (a někdy dokonce i výhodu 😅).
Miluju své dětské zamračené fotky. A nenutím k falešnému úsměvu před objektivem ani své, ani vaše děti. (Existuje milion způsobů, jak v nich probudit upřímný úsměv.)
Moji milí, chci, abyste si pamatovali:
Sluší vám být opravdoví.
Prostě buďte — a to stačí.