17/04/2024
Teplý prosinec... Po vydatných deštích se mokřady nedaleko mé vesnice zaplnily všude přítomnou vodou. Jediný průchod, který byl možný skrz tyto mokřady byl za pomocí holinek. S trochou pozorností jsem prošel jedinou vedoucí cestu skrz, protože díry vyhloubené od traktorů byly zaplněné stojatou vodou. Dobrým pomocníkem mi byl prostý klacek - byla to napůl ztrouchnivělá větev z místních dubů, které zde rostou. Pomalu jsem našlapoval s trochou opatrností a pozorování kam šlapu. Jediný krok by mě mohl stát vytopenými gumovkami, anebo dokonce utopenou fototechnikou. Skrze ohýbající se rákosy v mírném vánku jsem viděl hlavičky labutí a já jsem neváhal dlouho a oko jsem přiložil k hledáčku zrcadlovky. "Co je...?!" v duchu jsem si řekl. Podíval jsem se na display a moje naděje vyfotit potenciální cíl se vytratila. "Já jsem si nenabil baterku..." - smutně jsem se binokulárem podíval na ony labutě a zoufale jsem přemýšlel - co teď, budou tu později ? Otočil jsem se a s trochou spěchu jsem si to namířil domů. Klacek jsem si uložil na zpáteční cestu drsnými podmínkami v této neslavné oblasti.
Mého pomocníka klacka jsem zvednul a jako správný turista s hůlkami jsem šel zpět. Došel jsem k mezírce, kde jsem je předtím pozoroval a s nadšením jsem si oddychl. "Šikulky, počkaly na mě..." Starým mostem, který slouží jako jediná cesta skrz tuto "džungli", jsem obešel celý porost rákosin a pomalým krokem jsem se přibližoval na volné prostranství. Pokoušel jsem jejich trpělivost, do jaké vzdálenosti mě nechají dojít. Každý metr jsem se koukal na ně a sledoval jejich reakci. "Tak, teď mě nic nezastaví..." Nastavuji aparát a s hromádkou smůly, jako kdyby bohyně Themis nechtěla mě je vyfotit, se začaly labutě rozbíhat po vodě a mávat křídly. "Dělej, Ráďo, foť !" moje vnitřní já na mě řvalo a já jsem exponoval jeden snímek za druhým. S obavami, že jsem zrcadlovku nastavil špatně, mě zahalila nervozita a já jsem se s trocha modlení podíval na pořízené fotografie a ono se to povedlo !
