24/03/2026
Chce se mi brečet.. 💔
Jsou místa, kam člověk nechodí jen kvůli tomu, co vidí. Ale kvůli tomu, co tam cítí.
Vlčí jezírko u Děčína pro mě bylo přesně takové. Tiché, skryté, s průzračnou vodou, lekníny a stromy, které tam stály déle než většina z nás na světě. Měli jsme to tam s mojí rodinkou moc rádi, já nejen jako oblíbenou lokalitu pro focení, ale i jako člověk, co má rád přírodu a ticho lesa..
V létě ty stromy dávaly úžasný stín. V zimě klid.
A celoročně pocit, že svět může být na chvíli jednoduchý, tichý a krásný..
Dnes je to místo jiné.
Stromy na hrázi jsou bez varování bohužel pokácené.
Najednou je to tam prázdnější, než by člověk čekal, jako by mu chybělo kus té tiché a klidné duše.. Na místě se plánuje betonová hráz. Je to teď velice smutný pohled..
Možná to má svůj důvod. Může jít o bezpečnost,
o pravidla, o něco, co není na první pohled vidět.
Ale stejně si kladu otázku:
Opravdu musí být každý zásah do krajiny tak razantní a necitlivý, aby zmizelo všechno najednou?
Pozastavuji se nad tím, jak zacházíme s místy, která nejsou jen „funkční“, ale mají i duši.
Chce se mi brečet. 😢
Na posledních dvou fotkách je už jen vzpomínka, jak to tam bylo krásné.. Pamatujete si to místo také tak?
🕊️
