23/01/2025
Šašek a syn příběh fotky (bude to dlouhý, ale to přečteš)
Tohle je moje srdcovka. Když jsem zjistil v roce 2016, že Bolek připravuje pokračování Šaška, chtěl jsem být u toho. Už během čtených zkoušek v Morgalu bylo vidět, že se Bolek rozhodl rovnat si pocuchané vztahy se svými blízkými pomocí dramaterapie. A k tomu pozvat desítky tisích diváků V Šaškovi a královně si projektuje svůj vztah s Chantal, ale snaha o společenskou reflexi pozdní normalizace je jasná. V DNA si víc odlehčenou formou vyříkává minulost s Annou (na prvních zkouškách DNA jsem fakt nepoznal, kdy je to divadelní text, a kdy na sebe opravdu ječí). V roce 2016 a 17 pak vytváří Bolek (s týmem) svoje životní dílo Šašek a syn.
Tuhle hru jsem vnímal jako jeho reflexi vlastního života a svým způsobem omluvu a obhajobu. S Vladimírem pak stejně jako s Annou v DNA vytvořili krásný dílo. Vizuál Šaška je tak strašně silnej, že pro mnoho diváků přebíjí poselství, která jsou dneska ještě aktuálnější. O despotických vládcích, likvidujících životy mávnutím rukou, o sadistických magorech kolem nás, o nesmyslnosti snažení, které zákonitě končí pádem. Ale i osobní poselství Bolka, který se snaží v podzimu svého života napravit svoje fotrovský chyby, nebo o nich aspoň nahlas mluvit.
Šašek a královna jsem viděl ve svách devíti letech a dost mě děsil. Fascinace despotismem, který se dá nahlodávat humorem mi zůstala. I proto jsem byl děsně nervózní, když jsem jel fotit portréty na hlavní vizuál ke hře. Dojel jsem ráno do divadla, rozložil pozadí a světla, a…čekal pět hodin. Zkouška nešla podle představ, Bolek řval tak, že nebylo zase poznat, co je hra, a co reálná frustrace. Nakonec se rozrazily dveře a do foyer vletěl červenej parní vlak v podobě Bolka, za kterým vlál královský hermelín. Ani jsem se neptal, bylo mi to jasný. Vladimír přišel trochu zkroušenej, ale viděl jsem na něm nadšení, ze vznikající hry. Věděl, že to bude pecka. Ochotně zapózoval na první sérii portrétů, kde Bolka zastupovala jen ruka, držící ho za vlasy. Pak jsme stáli a čekali. Vladimír pokrčil rameny a odešel. A já taky.
Druhý den ten samý postup, pět hodin čekání, řev…šílenství ze hry se reflektovalo v pocitech herců a týmu. Vladimír viděl, že čekám opět několik hodin a v pauze zkoušky dovlekl běsnícího Bolka. „Ne k***a, nebudu vole, nebudu to teď dělat!“ Vzpouzel se vzteklej král šašků. „Táto k***a už, poď, to je na tři minuty…“
A šel. A šel opravdu na ty tři minuty. Za těch pár okamžiků se přede mnou odehrála taková škála emocí, že jsem se jen klepal, aby fungovala technika. Obejmutí, zády k objektivu, zády k sobě, a nakonec hlavy čelo na čelo…a tam jsem uviděl fotku, která vše vystihla.
Věděl jsem v první chvíli, že to bude ono, jen jsem si nedokázal představit, jak bude působit v černobílé. A od toho dne mne provází tak intenzivně, že na ni narazím každý rok několikrát. Měl jsem ji na výstavách, pověsili ji i na Czech pressu (bez ocenění), objevuje se v novinách, na plakátech, na webech a v knihách. Největší ocenění je ale pro mne, že si ji Chantal nechala vytisknout a pověsila si ji doma. Fotka visí dvakrát na chodbě v novém foyer divadla v sále B. Bakaly. Tuhle story jsem se rozhodl popsat, protože mi vloni před vánoci došla nová kniha rozhovorů s Chantal, kde má fotka své hezké místo na prostřední dvoustraně. Král je mrtev, ať žije Šašek!
Vyfotil jsem taky hezký portrét Frettiho, který ho provázel na jeho poslední mediální i reálné cestě na druhý břeh. Myslím, že se povedlo ho ukázat jako usměvavého starého barda, který měl rád lidi. Ve hře se jmenuje pořád Fretti, i když ho hraje alternace. Na závěr jsem dal osobní srovnání s mým tátou, kdy jsme si udělali trochu podobný plakát k výstavě, která nám pomohla si po letech více srovnat cestu k sobě.
