03/12/2017
Výstava Ksifty vol. 2 je rozdělená na dva protipóly. Co ji ale uceluje, je druh vyvolávání fotografií.
Moje krásná kyanotypie.
Moc si s tou dnešní technikou nerozumím. Upravuješ milion tisíc hodin fotky a pak to dáš na instagram a ono pět lajků? What the f**k?
Takže pěkně zkalibrovat obrazovku počítače pro tuto místnost, pro místnost s umělým osvětlěním, tiskárnu a k tomu milion druhů papíru.
Kyanotypie je tak prima. Papír si vybereš u milých lidí v malých obchůdkách, kde se jedná o ručně vyráběné papíry. A tam tu kvalitu poznáš. Máš celé hodiny jen pro sebe a tvoje fotky. Celý den popíjíš kávu, zároveň v ní mácháš ten ručně vyráběný papír a ruce už máš úplně černé a káva už Ti ani tak moc nevoní, ale máš pocit, že se každou chvíli pozvracíš.
Navíc si u toho připadáš jako umělec, když nanášíš štětcem emulzi. A to je tak fajn pocit, když víš, že neumíš malovat, ale toto vypadá tak dobře. Každý kus je originál, přičemž bych do nich chtěla navíc zasahovat barvama.
Při tom jsem si vzpomněla na babičku, třeba by byla pyšná..
Proč Ksifty?
Protože tu najdeš pouze portréty. Miluji fotit lidi a proniknout jim do hloubky. Ale chci něco víc. Fotky dobrý, světlo ok, holky jsou kočky a kluci sexy, ale co dál?
Nemá to žádnou hloubku a já se začala ztrácet.
A do protipólu fotografie chaoticky polepené na zdi. Tyto fotografie tě mají provokovat a dráždit. Jsou vulgární, ale jen decentně. Ne natolik, aby se Ti postavil.
Proč bychom se měli chovat podle toho, co se od nás očekává? Chovej se tak, jak ty chceš a dělej jen to, co miluješ a co Tě naplňuje. Jen tak můžeme být šťastní a úspěšní.
Tak se přestaň přetvařovat, žiješ jen jednou.
So let´s go!