29/09/2020
Dvě nádherné ženy. Eliška a Zoe. 💛 Bylo krásné se s nimi potkat a moci znovu vidět tak čarokrásné propojení jako je mezi matkou a dítětem. Eliška je úžasná a klidná máma a Zoe svou hravostí nepřestávala rozesmívat. Jejich kojící příběh mě dojal.
Děkuji za tohle setkání. Budu na něj s láskou vzpomínat.
Kojící příběh Elišky a Zoe
Kde takový příběh asi začíná?? Těžko říct, každopádně po pravdě si musím přiznat, že mě vlastně nikdy nenapadlo, že by to nešlo. Jo jasně – bratr má tři děti a všechny tři vyrostly na umělé výživě, v těhotenství ze všech stran od babičky, maminky, tchýně, tetiček, zkušených kamarádek, nezkušených kamarádek, kolemjdoucích atp. stále vynořovaly příklady typu „Já jsem kojila 2, 3… měsíce a víc to prostě nešlo.“ či „Vždycky po čase přijde krize kojení.“, „Přijde čas a bude ti mléko odmítat.“ … v lepších, bohužel výjimečných, případech zakončeny dovětkem, že to se ale musí vydržet a kojení se zase rozběhne. V žádné takové situaci jsem nevěděla, co na to mám říct a ani co si o tom vlastně myslet. V podstatě jsem to nijak neřešila a říkala si, že nějak to bude, nicméně jsem si asi nikdy nepřipustila možnost, že to vůbec nepůjde a ani tu možnost, že by to šlo jen prvních pár měsíců a ne déle.
A jaká tedy byla realita?? Ohledně porodu jsem byla připravená na ten samotný proces příchodu miminka na svět, včetně té následující části prvotní péče, ošetření a tak, ale připravit se na kojení mě nějak vůbec nenapadlo. Když se k tomu přičte fakt, že jsem rodila v porodnici, o které (což vím až dneska) se to obecně v kuloárech ví, že oblast přirozeného kojení nemají absolutně vůbec zmáknutou, byla z toho krize hnedka na začátku jako vyšitá :-D
Porod díky vlastní „aroganci“ a ignoraci systému skvělý, bonding skvělý, (ne)ošetření miminka díky poslední magické špetce duchapřítomnosti čerstvé rodičky nakonec taky skvělý, ale když jsem si pak zpětně po čase vybavila, tak miminko nedostalo prakticky vůbec šanci se samo přisát… a když později, kdy Zoe už odpočívala a spala, přišla zdravotní sestra s titulem „laktační poradkyně“, poměrně neurvale zkusila mimi přiložit a asi za pět vteřin, kdy malá samozřejmě nestihla v polospánku zareagovat, to ukončila s tím, že teď nechce, protože je nalokaná vody (jak to mohla vědět, netuším), že ji mám nechat být a zas zmizela. To, že je malá napitá hodně vody jsem slyšela během prvních 2 dní ještě mockrát a to byla taky hlavní odpověď na otázku, když jsem řešila, že si myslím, že se Zoe ještě pořádně nenapila a je hladová. Bez jakékoliv kontroly mi i bylo řečeno, že zezačátku je kojení jen o pár kapkách, takže to určitě je v pořádku, když se jen na chvilku nějak přisaje… kupodivu se tento přístup obrátil třetí den po vizitě, kdy se „náhle“ zjistilo, že Zouinky váhový úbytek překročil tabulky (jak překvapivé, když byla 2,5 dne hlady!! :-D :-D ). Začal se rychle řešit příkm, což jsem zpočátku samozřejmě ještě odmítala, ale právě ten 3.den vstoupil do situace ještě jeden faktor a to zjištění, že Zoe má šelest na srdci a bude potřeba větší vyšetření. Takže místo balení se domů jsem najednou řešila podvyživené miminko se srdíčkem v nepořádku a ač jsem se s pomocí spoluležící zkušené maminky intenzivně a pečlivě snažila (moc ji za to děkuji 😊 ), přesto pan Sunar přišel na scénu. Stále jsem ale nepřijala myšlenku, že malá nebude kojená ode mě. Tuto možnost jsem si prostě nechtěla připustit, vybavila se bylinkami a homeopatiky a snažila se, seč mi síly stačily a i když vždy po pokusu kojení Zouinka vyžahla lahvičku Sunaru jako nic, byl i ten malý uzlíček v náručí nesmírně snaživý a moc mi pomáhala, aby se kojení rozjelo. Z porodnice jsme odcházely po 5 dnech s lahvičkou a balením Sunaru na základě přírůstku váhy, nicméně stále bez vyšetření na kardiologii, které nás čekalo až za 2 (dlouhé) dny. Doma ve vlastním klídku se to trochu zlepšilo (mohly jsme se spolu tulit volně nahaté v posteli a nikdo nám to nekazil… 😊 ), nicméně jsem si míchání umělého mléka párkrát vyzkoušela…
Sedmý den po porodu jsme konečně vyrazily na vyšetření na dětskou kardiologii a… od té doby jsem ten bílý prášek nikdy neumíchala!! :-D
Zouince je touto dobou 19 měsíců, rok jí pevnou stravu, stále je kojená jak potřebuje (prakticky už jen na spaní a občas v noci – tak si to sama zredukovala) a když vezmu, že jsme s kojením začínaly až týden po porodu, můžu říct, že žádná krize nepřišla 😊 😊 Jak dlouho bude ještě kojená to netuším, nechávám ji v tomto od začátku volné rozhodnutí – vždycky si sama zvolila, že nechce napít ode mě, ale že se chce najíst sama a dokud nebudu cítit, že by mě to nějakým způsobem obtěžovalo, nehodlám tento systém naší komunikace a souznění měnit.
A jestli byly někdy nějaké překážky?? Po osobních, výše popsaných, zkušenostech jsou překážky v podstatě vždycky v hlavě. Jasně – existuje mizivé procento žen, které kojit nemohou, ale opravdu je to velmi, velmi výjimečené a drtivá většina nekojících matek bohužel opravdu nekojí zbytečně. Někdy nám ta překážka v hlavě přijde ze starostí o zdraví miminka nebo sebe, někdy z vyčerpání, někdy z neschopnosti říct si o pomoc, někdy z neinformovanosti partnera… je to různé, ale vždycky je to o nás a na nás, abychom si řekly o pomoc (s čímkoliv), partnerovi objasnili situaci (i třeba o délce kojení, když už se mu to zdá dlouho a že roční či rok a půl staré miminko je už přece velké :-D ), dbaly na své zdraví a péči o sebe, nechaly si vše ohledně zdraví miminka vysvětlit povolaným odborníkem a nevytvářeli si vlastní úsudky z neověřených informací typu „četla jsem na netu“, „kamarádka povídala“, „mamka to měla…“ …a někdy je překážka jen ve vlastní pohodlnosti řešit případné těžkosti…
Ač už je ale výsledek jakýkoliv (přirozené kojení či umělá výživa), tak pokud jsme s tím my samy matky v pohodě, přenášíme tuto pohodu na miminko a to nám ji zase krásně v radosti vrací a to je to nejdůležitější. Ano – ten zázračný koktejl zvaný mateřské mléko nemůže nikdy žádná laboratoř namíchat, vždy to bude jen velmi nedokonalá náhrada, takže snažte se!! :-D Ale hlavně... netrapte se, buďte v pohodě u užívejte si svého miminka!! 😊
