12/08/2023
Takže. Jubilejní 30. Festival Beseda u Bigbítu. Jaká Beseda byla? ČTI DOLE ⬇️🔻
Začnu zlehka. Na besedu jezdím čtvrtým rokem, letos ale poprvé s visačkou fotografa - takže nejenže jsem mohla být svědkem absolutně legendárního víkendu, navíc se mi ještě splnil sen.
Co se ale týče Besedy samotné. Čím víc fotím koncerty a poznávám kapely, umělce a zejména jejich tvorbu, tím víc je dojmů, které musí prostě ven. A protože jich je fakt hodně, vezmu to hezky postupně (jinak bych se asi zacyklila jak moje špatně naprogramovaná pračka, co se občas sedm minut před koncem praní sekne na nekonečno).
Začnu pátkem. Hned po příjezdu jsem se vrhla na poslech talentované Marjari, která mě dokázala na celý festival skvěle naladit. Posilněná hudebním zážitkem jsem se tak mohla vydat na David Pomahač Music a Jáchym Pomahač, na který jsem se těšila už od červnového ObrFest, a ani tentokrát rozhodně nezklamali. V půlce jsem musela přeběhnout na Meowlau X Val , protože jsem si jejich poslední vystoupení nechala ujít, a až teď jsem viděla, jaká škoda to byla - tyhle energický slovenky byly naprosto boží. Následoval rychlý poklus kolem elektrizující skupiny Tábor a zpátky na hlavní stage na polskou "těžařskou" dvojici Coals, na něž bych se klidně jela znovu podívat až do jejich rodné země. A přestože jsem z žádnýho vystoupení nebyla ani trochu otrávená, pro jistotu jsem se vydala dát si na céčko trochu od straight edge kapely Protijed. A fungoval skvěle. V jedenáct přišel další strašnej střet zájmů, a to když zaráz hráli nebesky vesmírní Bert & Friends na áčku a v šapitó skvělý tip od Full Moon Magazine, slovenská senzace Berlin Manson (a senzace píšu schválně, protože si to zaslouží). Začínám si připadat až trapně, že se dostávám do čím dál větších superlativů, ale ono to tak prostě bylo. Předposlední kapela večera bylo nadupané manchesterské kvarteto Mandy, Indiana, jejichž stroboskopická světelná show udělala všem naprosto spolehlivý test na epilepsii, a zároveň probudila každou snad trochu unavenou buňku v těle. Což je dobře, protože ani letos si žádný skalní fanda Besedy nemohl nechat ujít už tradiční set DJ Myslivce aneb Hrokop Poloubek, který fakt, ale fakt nesmí chybět.
Po překvapivě kvalitním spánku na fotbalovým hřišti přišla na řadu sobota. Ráno bohužel moc nefunguju, a tak jsem dopolední vystoupení nezaznamenávala, ale pouze vychutnávala s kafem od Café Tungsram v ruce. Tenhle poklidný rozjezd ale výborně podpořily diskuze na céčku s Český rozhlas Vltava o úspěších, úskalích nebo cílech Besedy / Pohoda Festival, nebo třeba debata o životě v kulturní publicistice. Mezitím proběhlo taky moc fajn vystoupení druhého nejlepšího písničkáře letošního ročníku. Ve tři jsem se konečně trochu probrala a vydala si poslechnout další živelný slovenský talent TIMEA., krátce na to následovaný ještě jiným slovenským éterickým zjevením Nina Kohout. A jo, říkala jsem si a říkám si doteď, že co se týče slovenských interpretů, letošní Beseda byla opravdu prošpikovaná luxusním výběrem (a to ještě ani nejsou všichni!). Ale jedeme dál. Odpoledne mě svou strašně inspirativní hudbou zaujal pražský badfocus, po němž na béčku následovala rozběsněná Besna (a ano, opět ze Slovenska). Po ní béčko ovládli jihočeští Kalle se svým emočně maximálně nabitým repertoárem, jehož obsah ještě podtrhoval pevný a naprosto nezaměnitelný projev hlavní vokalistky, kdy vám nezbývalo nic než stát pod hvězdnou oblohou, zavřít oči a vzpomínat na to nejsilnější, co se vám kdy v životě stalo (a je jedno, že bylo skoro zataženo). Po téhle terapeutické bombě přišel na céčku živel Mat213 (to pořadí čísel pro mě bylo chvilku matoucí), který mě hodně rychle vrátil na tu bezstarostnou festivalovou vlnu se svými perfektně chytlavými texty o tramvaji číslo 17 nebo mou favoritkou Jennifer Coolidge (kdo neví, tak možná pozná Stiflerovu mámu) na tričku. V každém případě jsem odhodlaná tohle vystoupení vidět hodně rychle znovu. Následoval další přesun na béčko, kde vystoupila neuvěřitelná (a to proto, že pořád nevěřím, že jsem viděla všechno, co jsem viděla) kapela Special Interest z New Orleans. Zpěvačka se na pódiu nejspíš narodila, protože stačil jediný pohled a všichni věděli, že jí to tam prostě patří, pódium, diváci, prostě svět. A potvrdila to i tím, když ukázala, že si k večeři dá klidně půlku mikrofonu. Předposledním vystoupením, na které jsem se těšila už od chvíle, co ovládl garáž stage na Transforma, byl (a zas to Slovensko!) Dusan Vlk. A byla to zase skvělá show, a zase to chci vidět! Silně ovšem doporučuju vzít si ručník, protože po téhle tepající jízdě prostě nikdo v suchu neodejde (já zatím ani jednou).
No a nakonec zlatý hřeb, headliner, který i přes nečekané komplikace na nejkomplikovanější dálnici v Evropě (čti „D1“) dorazil, The Murder Capital. Elegantní irská banda se světovou hudbou a výtečným performance. Chvílemi mi připomínali britské duo Hurts, možná stylem oblečení nebo tím sebejistým vystupováním ostrovních gentlemanů (možná to tam přidávají prostě do vody). Že je to ale kapela nejen s obrovským hudebním talentem, ale i obrovským srdcem se ukázalo ve chvíli, kdy se během posledních 5 minut strhla nečekaná průtrž, a přesto se zpěvák zcela bez zaváhání vydal do prvních řad, aby jednoho po druhém objal ohromené fanoušky, čímž potvrdil, že jsou to opravdu osobnosti s velkým O.
Shrnuto podtrženo, 30. jubilejní ročník byl fa—m—ózní. Takže komu by nakonec vadilo, že přes noc pršelo tolik, že ráno musely všechny auta vytahovat traktory. Tak zas za rok!
PS: Určitě neváhej fotky sdílet! / Don't forget to share!
