23/09/2024
Sebevražedné babičky, aneb výbušné stáří podle termitů.
Napadení termiti jednoho jihoamerického druhu se brání i tím, že prasknou a z jejich těla se vyvalí jed. Nejnebezpečnější látky vytváří staří, a tedy pro kolonii již nepotřební jedinci, které je možné obětovat. Jedná se o ojedinělý obranný mechanismus, který se vyvinul u druhu Neocapritermes taracua. Klíčovou roli v něm hrají dosluhující termití dělníci, kteří ve speciálních kapsách na zádech postupně shromažďují jeden konkrétní enzym, modrou lakázu BP76 (viz modrý lem na začátku zadečku). Když se hnízdo ocitne v ohrožení, starší jedinci tento "batoh" roztrhnou, aby ochránili své příbuzné. Stává se to pouze v bezvýchodné situaci, kdy již není šance na vlastní přežití. Zvolí proto poslední možnost, jak nepříteli ublížit. Roztrhnou své tělo, které často je, ale občas také není, doprovázeno uvolněním obranných látek. Tím nedají svou kůži lacino. Patrně i samotný lepivý obsah jejich těla dokáže útočníka zpomalit, čímž umožní obráncům uzavřít přístupové cesty do hnízda.
Pro zajímavost ještě uvedu, že všichni členové termití kolonie jsou produktem genomu krále a královny, nicméně různé geny se u jednotlivých kast projevují různě. Zatímco malý dělník může žít měsíce, voják (má kusadla a jed) několik roků, tak královna i desítky let. Právě a pouze královský pár má tvrdé tělo, křídla a schopnost rozmnožování.
