23/10/2026
„My jsme neměli bubáky na strašení dětí. Měli jsme blázny z Mombella,“ přiznala paní Cristina, který kdysi v areálu pracovala. Práci v blázinci si prý nevybrala. Prostě se se tam dostala náhodou. Stejně jako já. Dnes vám představím první místo z italského výletu. ,,Město bláznů“.
Procházím se chodbami pod vysokou stropní klenbou jako duch a pozoruji vegetaci, které se dere dovnitř rozbitými okny. Atrium příroda změnila v neprostupnou džungli. Stěny pokrývá graffiti. Tohle místo nemělo být jen počmáráno. Mělo být srovnáno se zemí a posypáno solí. Pro svou minulost.
První pacient sem byl převezen v roce 1865 a rozsáhlý areál (na fotkách vidíte pouze zlomek) brzy získal status jedné z největších psychiatrických léčeben v Itálii. Svého času se tu léčily tisíce lidí. K uzavření došlo až díky změně přístupu k léčbě pacientů a definitivně vyklizení objektu nastalo v roce 1999.
Dlouho zde končily také osoby, které společnost považovala za „nepohodlné“ nebo „nepřizpůsobivé“. Mezi pacienty byly například ženy označené za ,,hysterické“, příliš samostatné či morálně závadné, lidé s mentálním postižením, epileptici, osoby trpící depresí, válečný veteráni s psychickými traumaty, ale také děti a dospívající s poruchami chování nebo vývoje. O umístění zpravidla rozhodovala rodina, úřady nebo soud. Názor samotného pacienta měl minimální váhu.
Dostat se dovnitř bylo snazší než dostat se ven. Pacient mohl být držen v ústavu řadu let, někdy i po celý život. Propuštění záviselo především na rozhodnutí lékařů a správy zařízení. Areál fungoval jako samostatné město za zdmi, s dílnami, hospodářstvím, zahradami, prádelnami i vlastní infrastrukturou. Pacienti byli rozdělováni spíše podle chování než podle diagnózy, na „klidné“, „pracující“, „neklidné“ či „nezvladatelné“, přičemž nejproblematičtější osoby byly izolovány v samostatných oddělení.
Vedle pracovních aktivit a takzvané ergoterapie, která měla nemocné zaměstnat prací na polích, v zahradách nebo dílnách, se zde používaly i dnes kontroverzní metody. V první polovině 20. století se experimentovalo s inzulinovými šoky vyvolávajícími umělé bezvědomí, hydroterapií, dlouhodobou izolací a později také s elektrokonvulzivní terapií, známou jako elektrošoky. V některých obdobích italské psychiatrie se využívaly i neurochirurgické zásahy typu lobotomie. Svědectví bývalých pacientů i pozdější historické studie upozorňují, že hranice mezi léčbou a sociální izolací zde byla často velmi tenká.
S tímto místem je spojen i osud Benita Albina Mussoliniho, syna Benita Mussoliniho a Idy Dalserové. Poté, co odmítl popřít svůj původ, byl internován právě zde a v roce 1942 v léčebně zemřel za dodnes ne zcela objasněných okolností.
Na otázku, zda jsem tu zažila něco paranormálního, odpovím záporně. Zato při úpravě fotografií se mi po celou dobu točila hlava (nízký tlak?) a měla jsem doma technickou vzpouru. Program si opakovaně dělal, co chtěl, a několikrát mi rozbil perspektivu tak, že jsem ji musela ručně opravovat.
