07/08/2026
✨Nevhodné komentáře zavalily můj poslední reel. Nakonec jsem ho smazala.✨
Ne proto, že bych se styděla za svůj příběh.
Nebo za své tělo.
Ale proto, že toto místo vytvářím pro ženy a rodiny, které chtějí sdílet své příběhy.
Sociální média nejsou bezpečné.
Jsou někdy zákeřné.
A proto si vybírám, koho sem pustím.
Chci, aby ses tady cítila bezpečně.
Sdílím svůj příběh znovu.
Protože věřím, že právě v našich zkušenostech — ať už pozitivních nebo negativních — se najdeme.
Na nich se můžeme opřít.
Můžeš si v nich vytvořit svou vlastní cestu. 🙏🏻
A tak dekuji ženám, které zanechaly své příběhy pod, teď už smazaným videem. Četla jsem je, všechny. ♥️
✨Dobrý den, prso ven ✨
Tento týden oslavujeme kojení.
A já vám nechci říkat nic o tom, jak je kojení důležité.
Nechci vám psát fakta a statistiky.
Nechci vám tlačit své názory.
Chci vám jen říci svoji zkušenost.
Kojení pro mě vždycky bylo norma.
Nikdy jsem nepřemýšlela, že by to mohlo být jinak.
První dceru jsem kojila něco málo přes dva roky. Díky špatně hojícímu se nástřihu, jsem si zvykla kojit v leže.
A vůbec ničemu to nevadilo.
Postupně jsme přidávaly další kreativní pózy. Jediné, co mi přišlo náročné, byla moje nenahraditelnost. Ale za každou cenu jsem nechtěla přestat.
Milovala jsem to.
S druhou dcerou to byl krapátko delší maraton.
Čtyři a půl roku.
S nějakou snahou o dřívější zavření kohoutku.
Bez šance, samozřejmě.
Jak krásné bylo, po jedenácti letech zase zažívat ten pocit, když jste spolu tak propojeni.
Když to šlo, když jsme byly v symbióze.
Tohle mělo ale i svou těžkou stránku.
Byly dny, kdy jsem nesnesla další přímý, těsný kontakt.
Kdy jsem už nemohla snést ten dotyk.
Bylo to prostě moc.
A přitom chvílemi se toho objímání nemohla nabažit.
Chvílemi jsem se nechtěla vzdát ani sekundy. Věděla jsem, že tohle skončí a nechtěla jsem, aby skončilo.
Nikdy.
Nahoru a dolů.
Houpačka emocí.
Přidaly se k tomu i hlasy zvenčí.
„Ona ještě cucá?”
„Neměla bys toho už nechat!”
„Vypadáš unaveně, neměla bys přestat kojit?”
Není to vždycky lehké vyslechnout to a nechat odejít.
Ale jít si vlastní cestou.
A mít vedle sebe oporu, která bude nablízku, když bude potřeba.
No a pak, v určitém okamžiku všechno zapomněly.
Techniku, jak na to.
V té chvíli jsem věděla, že už to nepotřebují.
Ovšem blízkost, dotyk, ten pocit tepla pod mým tričkem, to osahávání a “mami můžu si pomazlit prsa - ten tam je ještě teď.
Teda, jen u té mladší. 😄
Jestli jsi dočetla až sem a chceš se podělit i o tvuj příběh, zanech mi ho v komentáři 🫶🏻
