Filip Jahoda - na cestách s fotografem.

23/03/2026

Hrad Kokořín za mlhavého východu slunce.

Minulá fotka se vám velmi líbila a z toho mám velikou radost. Dnes vám přináším fotku z okamžiku, který netrval dlouho a dovolím si říci, že byl tím nejhezčím z celého rána.

Jak jsem psal v minulém příspěvku, nejvíce mlh bylo v místě, kde vycházelo slunce. Takže prvotní fotky jsem fotil proti slunci. A v jeden moment při správné kompozici světlo vrhalo do krajiny krásné paprsky a vznikla tak hezká hra světla stínů. Byla to nádherná podívaná a jedno krásné nezapomenutelné ráno.

09/03/2026

Hrad Kokořín za krásného východu slunce

Minulé léto byly jeden den luxusní mlhy na Kokořínsku, sice jasná obloha ale jinak parádní podmínky na focení. Avšak já hlupák zjistil až ve vzduchu, že mám plnou paměťovou kartu i plnou paměť dronu. Mé největší pochybení mě stálo ztrátu luxusních fotek, jelikož všechny krásné záběry se uložily v malém rozlišení a tak jsou nepoužitelné.

Doma jsem musel polknout hořkou slinu a další dny jsem se opět každé ráno vracel, už s vyčištěnou paměťovkou i pamětí dronu. Bohužel marně. Mlhy už nebyly. Doufal jsem tedy, že na podzim mou chybu napravím. Ale minulý podzim byl v našich končinách bídný. Převládala šedivá obloha a navíc jsem byl domluvený nafotit Mělník za přesně zadaných podmínek. Fotku pro Mělník jsem pořídil doslova na poslední chvíli, a to mi zasvítilo sluníčko z celého dne pouze na tři minuty. Ale Kokořín s mlhami jsem nenafotil.

Bude to ale pár dní zpátky, co v našich končinách snad celý týden po západu slunce padla mlha a většinou zmizela až druhý den před obědem. A takovou příležitost jsem si nemohl nechat uniknout.

Vyrazili jsme v neděli 1.3 za husté mlhy, která sahala vysoko. Když jsme ale dorazili ke Kokořínu, tak mě nemile zaskočilo, že u hradu a za hradem žádné mlhy nebyly. Pohled z výšky nám ukázal, že jediná mlha, která byla pouze na místě, kde vycházelo slunce a ke všemu slabá. V tu chvíli jsem byl opět zklamaný, a když už jsem to chtěl vzdát, že nic nenafotím a pouze se pokochám pohledem na hrad, na který dopadá východové světlo, se na mě usmálo štěstí. Krátce po východu slunce mlhy velmi zhoustly a krásně se zabarvily do zlatova. Dokonce i za hradem se objevili mlhy i když ty byly bohužel slabé, ale byly. Jako bonus byla parádní obloha a tak to nakonec bylo nádherné ráno. Krásné boční světlo, super obloha a i nakonec ty mlhy, i když k dokonalosti chybělo jen aby v místě za hradem byly hustší.

Své zaváhání si myslím, že jsem napravil. Sice jsem neměl nyní tak luxusní mlhy, ale lepší světlo a hlavně parádní oblohu.

04/03/2026

Hvězdná obloha nad Rotundou na Řípu

Poslední dny pravidelně padne po západu slunce mlha a právě v těchto mlžných podmínkách jsme podnikli noční výšlap na vrchol památné hory Říp.

Zatímco celá alej a úpatí hory bylo v mlze, tak po chvilce stoupání mlha zmizela a nám na cestu svítil měsíc. Nechtělo se mi snad ani věřit, kolik světla od měsíce na vrcholku bylo. Ten večer měl zde úžasnou atmosféru. Kolem Řípu husté mlhy a nad námi hvězdné nebe. Byl to tak krásný pohled, že jsme se rozhodli další noc si to zopakovat, ale tentokrát jsme si vzal fotovýbavu.

Druhá noc už nebyla až tolik jasná, ale to bylo dobře. Fotce totiž ty krásné pruhy mraků přidaly na kráse a jak můžete vidět, tak měsíční svit má skutečně sílu. Fotil jsme na čas 10 sekund a iso jsem měl kolem 200 a to bohatě stačilo.

Být sami na vrcholku hory Říp v těch posledních úžasných večerech byl skutečně hezký zážitek.

24/02/2026

Polární záře v Lyngenských Alpách
(25. 2. 2025, 23:42 )

Je to už rok, co jsme se vydali na sever Norska za místní krásnou krajinou, ale hlavně zkusit štěstí lovem polární záře.

Tato fotka vznikla hned první noc, kdy jsme hned po přistání jeli fotit. Byla to jedna z nejlepších nocí. Polární záře byla nejsilnější a zářila ještě po půlnoci, bohužel mračna postupně oblohu v celé oblasti zahalila. I tak jsme ale stihli několik parádních fotek a na takové přivítání budu dlouho s láskou vzpomínat.

Asi se ptáte, proč nahrávám fotku z minulého roku. Jelikož jsme měli ohromné štěstí a polární záře nám krásně zářily pět dní po sobě, tak jsme nafotili spousty fotek a já je minulý rok nestihl všechny nahrát. A nechtělo se mi v létě nahrávat fotky se zimním motivem a tak jsem si počkal. Takže v nadcházejících dnech se můžete těšit na další fotky jednoho z nejkrásnějších úkazů na obloze.

15/02/2026

Reynisfjara – obraz pomíjivosti

Na fotografii je Reynisfjara z naší červnové návštěvy v roce 2024. Jedna z nejznámějších, nejkrásnějších a zároveň nejnebezpečnějších pláží Islandu.

Kombinace černého písku, jeskyně tvořené z čedičových sloupů a rozbouřený oceán je ( bylo ) jedním z hlavním lákadel Islandu.

U parkoviště stojí semafor. Ne pro auta, ale pro lidi.
Zelená – relativně bezpečno.
Žlutá – zvýšené riziko.
Červená – extrémní nebezpečí.
Semafor reaguje na výšku a energii vln. Zatímco voda třeba z deseti vln dosáhne obdobného okraje na pevnině, ta další může zasáhnout mnohem hlouběji. Tzv „sneaker waves“ si vyžádali už několik lidských životů. Ti, kteří nerespektují varování a jsou až moc nebezpečně blízko, tyto vlny zasáhnou a následně vtáhnou do oceánu, odkud už není cesty.
Při naší návštěvě svítilo žluté světlo.
Vydali jsme se na pláž s patřičným respektem a celou dobu jsme sledovali oceán.

V posledních dnech však Reynisfjara prošla výraznou proměnou.
Silné zimní bouře, prudké východní větry a vysoké vlny odnesly velkou část černého písku.
Místa, kde jsem stál s fotoaparátem – a přede mnou mnoho dalších fotografů – jsou dnes pod vodou nebo odkrytou skálou.
Vlny zasahují dál než dříve. Přístup k jeskyni je uzavřen.
Pláž působí zanikle.
Reynisfjara se změnila.

A mně znovu připomněla něco, co už delší dobu cítím.
Bohatství není v číslech na účtu.
Nikdy nebylo.
Je v tom, že můžeme stát na místě, které nás přesahuje.
V lidech, které na cestách potkáme a kteří nám otevřou nový pohled na svět.
V pokoře, kterou cítíme, když si uvědomíme, jak malí jsme vůči přírodě.
V obyčejných dnech, kdy máme koho obejmout a kam se vrátit.
Možná právě proto mě změna této pláže nevede k lítosti, ale k vděčnosti.
Že jsem ji mohl vidět takovou, jaká byla.
A že si z toho mohu něco odnést.

A nakonec si dovolím jeden příběh:
„Mistře, jak je možné, že lidé zde žijí v těžkých podmínkách, bez pohodlí a jistot našeho světa, a přesto jsou usměvaví a přátelští?
Jsou snad šťastnější než my?“
Mnich beze slova vyšel ven.
Tiše sněžilo.
Nastavil otevřenou dlaň a zachytil do ní sněhovou vločku.
Chvíli ji pozoroval, než se rozplynula.
Pak se klidně zeptal:
„Co je štěstí?“

13/02/2026

Ráno na Karlově mostě

Nedávno jsem vyrazil na focení do Prahy. Předpověď hlásila jasnou oblohu, což by bylo maximálně na modrou hodinku. Na Staroměstském náměstí jsem si všiml, že jsou na obloze nějaké mraky a tak jsem se vydal před východem slunce na Karlův most.
Ráno jsem tam bylo skoro sám. Jen několik běžců a pár fotografů. Nad Malou Stranou se drželi hezké mraky, které by se za východu určitě hezky zabarvily. Zkoukl jsem online kameru z Petřína, ale ta mi ukázala, že nad horizontem sedí dlouhý mrak a tak sluníčko hned po východu bude zahalené.

Přemýšlel jsem tedy co dál, zda se otočit a jít na vlak a nebo se zdržet. Nakonec jsem sešel dolu a rozhodl se aspoň pokochat pohledem na Karlův most. Přeci jen, když už jsem vstával ve 4 ráno, je škoda to hned zabalit. A jak jsem tam stál, dostal jsem nápad na zajímavou fotku. Bohužel jsem to ale v nedočkání uspěchal a tu hlavní fotku pořídil cca o dvě vteřiny dříve a tak nechytil ten úžasný moment. Příště zkusím napravit.

Jak jsem čekal na ten onen moment, který jsem nevychytal, jsem si všiml, že na Karlův most dopadalo ranní oranžové světlo. To světlo, které my fotografové v tolik doufáme a vždy ho s modlením vyhlížíme. V obloze se objevila malinká škvíra a já jen sledoval jak se nad Malou Stranou barví mraky a celá je nasvětlená. Rychle jsem popadl stativ a běžel těch několik metrů zpátky na Karlův most.
Když jsem doběhl, byl jsem svědkem té nádherné podívané. Jenže už tu bylo vícero fotografů a nechtěl jsem jim překazit fotku, tím že budu kolem nich běhat a hledat v rychlosti ideální kompozici.
Rychle jsem postavil stativ, ale už bylo pozdě. To úžasné oranžové světlo mizelo a já ho vyfotil opravdu jen slabě. Slunce se chovalo za mraky a já věděl, že jsem právě prošvihl ten nejlepší moment na focení. Byl jsem na sebe naštvaný. Nejdříve jsem na předchozím místě zmáčkl moc rychle spoušť a nyní jsem dorazil cca o dvě minuty pozdě.

Ale ani nyní jsem to nevzdal a nešel zpátky na vlak. Nebylo kam spěchat. Celý den přede mnou. Zprvu jsem měl kompozici na výšku, jelikož tam kde jsem stál mi to přišlo nejvíce rozumné. Zazoomovat a mít jako dominantu Malostranské mostecké věže. Má zrcadlovka na stativu v režimu živého náhledu přitahovala pozornost a tak se u mě zastavila fotografka z Asijských zemí. Měl jsem radost, že mou kompozici chválila, ale já bych jí nejraději řekl, že jsem hlupák a že jsem přišel o topovou fotku. Lámanou angličtinou jsme si ale řekli, že to nevzdáme a že spolu počkáme, zda nám znovu zasvítí.
A zasvítilo? S jakou radostí mohu napsat, že ano. Už to nebylo to prvotní oranžové světlo, ale i toto bylo parádní. Naše čekání se nám vyplatilo a Malá Strana se rozzářila do zlatova. Byla to nádherná podívaná. Nejdříve jsem fotil na výšku, ale nakonec jsem přehodnotil a fotil na šířku.

Úžasné světlo a fotogenické mraky. Co více si přát. Netrvalo dlouho a mraky ustoupily a byla jasná obloha.

Dostal jsem druhou šanci a jsem za to nesmírně vděčný.
A ještě k lidem na fotce a s přelidněným Karlovým mostem. Kdy jet na focení? Jestli chcete Karlův most bez lidí, tak jedině brzo ráno, třeba 6 hodina. Potkáte jen několik běžců a fotografů. Takto po východu už bude hodně fotografů a počet lidí procházející se znásobí, ale není to nic oproti odpoledním hodinám.

Udělal jsem několik fotek a nakonec vybral tu, kde bylo co nejméně lidí. Na tomto snímku jsem nechal vyretušovat 6 osob a ponechal pouze ty v dáli, které nejsou tak rušivým prvkem. Mám ale ponechanou i nevyrutušovanou fotku. ( Fotil jsem na ND filtr ale mám pouze 64x, takže lidí za těchto podmínek na fotce se neproměnili v tzv. duchy, ale pouze se mázli, což skutečně nevypadalo moc vábně )

04/02/2026

V krajině zubrů

Vyfotit zubra v zasněžené krajině. S touto myšlenkou jsme se vydali k zubří rezervaci u Benátek nad Jizerou.

Rezervace je to vskutku veliká a dohromady jsme ušli kolem 11 kilometrů podél plotu. No a štěstí jsme vyloženě neměli. Na zubry jsme narazili až asi po 9 kilometrech obchůzky a byly docela daleko, takže ani na apsc po přepočtu ohniska 900 to rozhodně nebylo na focení zubra přes celou fotku, ale spíše jen takové jakoby krajinářské focení. Ale i taková fotka má své kouzlo. Sice je zubr menší, než bych si přál, ale zase je hezky zasazený do místní krajiny.

Se zubry tam žijí i divocí koně, na které jsme štěstí měli a byli hned na první zastávce poblíž plotu. Zde ani teleobjektiv nebyl potřebný a naopak jsem musel hledat koně vzdálenější od plotu.

Ne vždy se zadaří podle představ fotografa, a v tom je i to kouzlo fotografování. Když se zadaří a nafotíte vysněnou fotku, tak z ní máte obrovskou radost, protože si uvědomujete, jaké štěstí jste měli.

Napište mi schválně, zda se vám líbí více fotky zvířat, kde je přes celou fotografii a minimum okolí, a nebo zda se vám naopak líbí, když je zvíře sice menší, ale vidíte i okolní prostředí.

30/01/2026

30/01/2026

Zima v Prachovských skalách

Zbožňuji skalní města, je to úplně jiný svět. Ať na ně hledíte z různých vyhlídek a nebo procházíte úzkými uličkami, pokaždé se vám naskytnou dechberoucí pohledy.

A když napadne sníh, tak nevynechám možnost zajet na fotovýlet do nějakého ze skalních měst, které se v naší krásně vlasti nachází. Pod vrstvou bílého sněhu ty místa dostávají úplně nový rozměr.

Víte, že Česko je díky skalním městům světový unikát? Na světě moc skalních měst nenaleznete a v naší zemi je jich hned několik.
A co vy, máte rádi skalní města? A jaké se vám líbí nejvíce?

26/01/2026

Když Praha ještě spí

Přiznám se, že na tuto uličku jsem koukal před delší dobou z věže Staroměstské radnice a říkal si, že by tam mohla být zajímavá kompozice. Jak ale města moc nefotím, tak jsem to pomalu vypustil z hlavy a to až do doby, kdy na mě na instagramu vyskočila fotka z této uličky od šikovného fotografa Claudio Ciardi.

Jeho fotka se mi velmi líbila, ale hned jsem věděl, že nechci jednoduše jeho záběr okopírovat, ale naopak zkusit tomu přidat nový rozměr. A jelikož Prahu nemám vyloženě daleko, napadlo mě, tam jet fotit brzo ráno a ideálně za modré hodinky, přičemž lampa v popředí by byla rozsvícená a hlavně bych nemusel řešit lidi v záběru, jelikož by ještě většina Prahy spala.

Dorazil jsem brzo ráno ještě za tmy a na Staroměstském náměstí nebyl jeden jediný člověk, co mě ale překvapilo, kolik jsem tam za krátkou chvíli napočítal popelářských vozů různých velikostí.
Kompozici jsem našel rychle a líbilo se mi, že i krom té lampy svítí podloubí.

Jak se pomalu blížila modrá hodinka, začaly jezdit dodávky se zásobováním. Stačil jsem udělat snad jen tento záběr s modrou hodinkou, a krátce na to přijely asi tři dodávky se zásobováním a vykládali až do východu slunce a tím pádem bylo focení. Měl jsem tedy velmi krátkou chvíli na pořízení oné fotografie a o to snad větší radost z ní mám.

16/01/2026

Malá Skála v zimním večeru ( 4. 1. 2026 )

Malá skála je malebná obec nacházející se v Českém ráji.
Hlavní dominantou obce je skalní hrad - Vranov. Hrad byl založený v 15 století a v 19 století přestavěný na romantický Pantheon s vyhlídkami na malebné údolí.

Jelikož se Malá Skála nachází v Českém ráji, má i velmi zajímavé okolí.
Za prvé - stojí za zmínění Besedické skály, nacházející se na kopci oproti hradu. Je zde několik vyhlídek i skalní bludiště. Cesta takto v zimě překvapivě nebyla moc náročná - sníh neklouzal.
Za druhé - velmi zajímavé na pohled a též nacházející se u obce jsou Suché skály, kterým se přezdívá České Dolomity.
Za třetí - v blízkém okolí obce a dokonce i vidět pouhým okem se nachází nádherná zřícenina hradu Frýdštejn.
Za čtvrté - nedaleko se nachází jeden z nejkrásnějších zámků, kde se natáčelo i vícero pohádek a to zámek Sychrov.

Musím říci, že takto v zimě má ta oblast neskutečné kouzlo. Připadal jsem si tady jak v pohádce. A těším se, až se opět navrátím.

08/01/2026

Pocukrovaná Bořeň

Tato fotografie byla pořízena 2.1.2026 kdy jsem byl na návštěvě svého nejlepšího kamaráda a fotografa FotoFous

Bořeň je znělcová hora dosahující výšky 539 metrů a jedná se o vcelku ojedinělou horu v našich končinách.

Svým zevnějškem mi připomíná hory na Lofotech. Černý, surový a hlavně ostře modelovaný čedič a když se přidá sníh, tak je to úžasná podívaná.

Bohužel krajina nebyla vůbec zasněžená a hora samotná jen lehce pocukrovaná, ale byla hezká obloha a tak jsem si pořídil tuto fotografii na památku.
Doufám, že toto není poslední fotografie této úžasné hory. Rozhodně se plánuji vrátit třeba na podzim, kdy bude kolem ní barevná krajina.