16/05/2024
POCTIVÁ
„A kerej to je, pan Rudolf?”
Mistr Rudolf, prosím vás! Vopatrně na to, nebo nehne ani prstem. To on je tuze výraznej, heleďte. Nejde ho zaměnit, jaká to je vysoká osoba. Velký těžký ruce a v jediný mu dřímá širočina zabalená v kůži. Skoro jako čerstvě nakrájená šuna od řezníka. Dlouhán s delším krokem a fousy. Furt funí. Poznáte. Takovej dědek divočák, ale řemeslo má poctivý. To vám povídám. Jemu to lícuje jak cukráři vrstvenej koláč. Ještě ho stihnete, poněvadž si objednal rychlýho šnyta na cestu.
Něco teď drmolil u stolu, že má zrovna políčeno na čerstvou ourodu z lesa. Ani v jeho padesáti nejde žádnej trám do vrtule, jak to má v oku. Chodí ty kulatiny vybírat ze zimní těžby. Ty sou prej „nejlepčí”, jak rád komolí na truc študovanejm. Sám není, ale tesat dovede stejně jako jeho votec, a to byl kanón, kerej udělal celou vesnici. Poctivá práce se tady holt dědí z votce na syna. To vám podepíšu, vzácnej pane.
A co vy, vašnosto, co si ráčej přát? Nebudeme přece dřevěnět na sucho.