27/08/2026
ČTENÍ OTEVÍRÁ DVEŘE
V posledních týdnech se intenzivně zabývám historií Terezína a jeho okolí. Jedna kniha mě přivedla k další, jedna osobnost k další a každá otázka otevřela nové dveře.
Moje cesta vedla od sedmileté války přes Marii Terezii a Josefa II. ke vzniku pevnosti Terezín, dále ke Steinmetzovi a zápiskům Lepkowského z roku 1866 a nakonec ke vzpomínkám rytmistra Erwina Lobkowicze. S Lobkowiczem jsem se dostal do roku 1914. Četl jsem o mobilizaci, o nadšení, s jakým vojáci z Terezína odcházeli do války, i o důstojníkovi, který se před svým odjezdem ještě jednou vydal do Litoměřic, aby si v Café Corso vypil kávu.
A najednou se otevřely další dveře. Téměř ve stejnou chvíli stál v Litoměřicích Legiovlak – vlak připomínající historii československých legionářů, a tím i jiný pohled na stejné období. A tak jsem se tam vydal.
Nechtěl jsem vytvořit fotografickou dokumentaci. Chtěl jsem vlak vidět, vstoupit do jeho prostor a vnímat jeho atmosféru. Některé věci uvnitř přibližovaly válku až nepříjemně blízko. Jiné byly jednoduše krásné: dřevo, staré interiéry, nábytek, okna a světlo.
A v jednu chvíli jsem seděl sám u okna v jednom z těch více než sto let starých vagónů. Myslel jsem na všechno, co jsem v posledních týdnech četl. Ale také na svůj vlastní dlouhý vztah k železnici. A několik minut jsem si jednoduše užíval ten vzácný okamžik, že tam mohu sedět.
Fotografií jsem pořídil jen několik. Fotografoval jsem pouze tehdy, když se mě něco dotklo. Možná právě proto pro mě tyto snímky nejsou dokumentací Legiovlaku.
Jsou vzpomínkami na setkání s historií.
Rainer
